Plánování hor začalo dost pozdě. Jarda furt plašil se státnicema, tak nechtěl nic moc řešit předtím. Kája s Matějem, tradiční členové posádky, teď studují a pracují kdesi v Austrálii, takže nejedou. Nakonec jsme vybrali Balkán — ještě jsme tam nebyli (teda ne spolu), má to být dost dobré a je to kousek, takže se nemusí dlouho předem shánět letenky či očkování. Do pětice přibíráme Vejta s Šavlíkem. Šestého se snažíme sehnat na poslední chvíli pro lepší počet do stopu, ale neúspěšně.

V hrubém plánu jsou hory v Makedonii(Šar planina, Korab), nějaká městská turistika na přesunu do Albánie, ktátká zastávka u moře a Albánské alpy/Prokletije.

Já s Pepou jedem na přelomu července a srpna na IMC od Blagoevgradu v Bulharsku, takže to plynule napojíme. Já pak chci být v ČR nejpozději 20.8. abych stihl jinou akci, takže diskuze o termínu končí na 3.8.-18.8. bez cesty. Zbylí tři chtějí stopovat, ale jelikož tři není moc dobrý počet na dlouhou cestu, Jarda je nakonec vyřazen a donucen jet autobusem.

Centrum Skopje je celé hrozně rozestavěné. Na většině domů, stejně jako na sašovi, je lešení a hrad je taky v rekonstrukci, takže nás tam nepustili. Fakt nevím, kde na to makedonci berou prachy, ale proč jim to nepřát. Obědváme v náhodné restauraci. Jardova ‘skara’ je docela dobrá, jen jako příloha je chleba-langoš, voda je drahá a ještě nás chtěli krapet okrást. Po následující procházce městem a nákupu v moderním obchoďáku se vracíme pro batohy a chcem vyrazit ke kaňonu Matka.

Podle Lonely Planet se tam dá dostat busem č. 60 z jakési ulice, který jezdí co hoďku. Místní nám doporučovali taxík, nebo taky bus č. 2 (někteří taky 5 a 6), do kterého nakonec nasedáme. Přiblížil nás, ale řidič (skrz tlumočníka) nakonec potvrzuje informaci z průvodce. Po zhruba hodinovém čekání v nějaké díře nastupujeme v 20.50 do správné dodávky č. 60. Řidič mele cosi o taxíku, nejspíš že jsme trubky, že tu čekáme na bus, ale nakonec nás bere. Po stále zužující se cestě dorážíme do kaňonu.

Jezero vypadá krutě, jen je naprostá tma, takže jde spíš jen tušit. Jdem po kraji a snažíme se najít nějaké místo na přespání. Cesta často vede přes skálu, zleva je zábradlí, zprava drát na držení. Za světla by to tu mohlo být fakt dobré..;) V 11 nás to přestává bavit a přespáváme na cestičce v jednom z rovnějších úseků.

Na cestě se nakonec spalo překvapivě dobře. Matka je krutá. Jarda začal svůj den oblíbeným koupáním a následně od protějšího břehu ukradl výletní loď. Nikde tu není ani noha, takže po sucharové snídaní následuje výlet na lodi. Kvalita pádel (krátké nahnilé dřevěné desky) spíš nic, než moc, ale trochu se hýbem. Na druhé straně navštěvujem docela velkou jeskyni — asi 100m na délku, vybudovaný chodník. Venku byly naskládané přilby a dveře jsou odemčené, tak jsou asi prohlídky individuální. Čelovky moc daleko nedosvítí, ale i tak je to docela působivé. Pádlování je docela náročné, takže nás po chvíli přestává bavit a raději přeměňujeme loď v nudistickou pláž a užíváme si koupání v ledovém jezeru. Vhodné podotknout, že 10 min po vrácení lodi (11.20) kolem začly jezdit motorové čluny s turisty. Kaňon je za dne fakt hustej, dokud tady nebyla přehrada, musel být ještě hustší (hráz je fakt vysoká).

Po sladoledu u místního sladoledáře jsme sjeli busem zpět ke Skopje a po 40 minutách úmorného čekání na slunci stopli bus do Tetova, kde je v 6 v plánu sraz s Vejtkem a Šavlíkem. Busy dál do Popovy Šapky prý nejezdí, ty dva jsme potkali už ve 4, jak si v kavárně užívají makedonských cen.

Taxi do lyžaského centra Popova Šapka vyjde na 10eur/500den, ale jelikož nás bylo už 5, povedlo se nakonec Jardovi sehnat minibus za 15eur. Vylezli jsme jen na kopeček za Šapkou, večer je okolo mega bouřka, v noci megaliják, ráno mega jasno.

Jarda mi letící vydličkou propíchl sáček se sušeným mlékem! Ruplá tička od stanu mi vystřelila oko! Jinak všechno jak má být.

Od časného rána nám na stan přažilo slunce, takže jsme vylezli fenomenálně brzo a vyrazili už v 9. Z plácku nad Popovou Šapkou po hřebeni až na Titov vrch podle podrobné mapy.

Cesta byla v poho, postupně se smrákalo a kolem se honila bouřka, ale až na pár krup jsme z toho vyvázli suší a průvodcem slibované fenomenální výhledy se vyjevovaly celkem často.

Na Titov vrch jsme vyběhli na lehko — zpáteční cesta nevedla moc daleko tak proč se s tím do kopce tahat. Na vrcholku je třípatrová kamenná věž, která je sice v pokročilém stádiu rozkladu, ale to nezabránilo se s ní vyfotit.

Stanujem u pravemů pod Titovem a Turčínem. Večer jsme provedli velké plánování a zjistili, že to Kosovo, které na našich jinak dobrých mapách ještě není, tady docela zavazí a jestli nechcem dovnitř, budem to muset dost obcházet. O tamní bezpečnosti a historii hranice(podminovaná/nepodminovaná) toho moc nevíme, takže se nám tam moc nechce.

Na večeři následovala “sushi” rýže s “vepřovým gulášem”. Rýže “přiveďte k varu, odstavte, nechte 10min odstát” hrozně křupala a v kombinaci s práškovým gulášem suverénně vyhrává anketu o nejhorší jídlo (silně konkuruje mému hrachu v rumunsku, ale už si to tolik nepamatuju abycho mohl porovnávat). V noci už je chladněji, ráno zas krásně jasno.

Jarda je tlustej.

Přestože jsme ráno byli ve stínu hory, vstali jsme docela brzo a vyrazili již v 8.40. Brzo jsme vyšli z podrobné mapy, ale dařilo se nám držet cestu i na staré 1:100000. Bylo to docela rovný, tak to šlo rychle. Počasí furt polojasno, na turistiku ideální.

V naší mapě s hrubě načrtnutou hranicí se snažíme vyhýbat Kosovu — slušně obcházíme Čepelinský vrch ze západu. Pak jsme potkali férový hraniční patník. Místnímu bačovi jsme moc nerozuměli, což dostatečně vysvětluje ofic. jazyk Kosova, totiž jakási odrůda albánštiny. Bača má hafo hezkých ovcí a překvapivě přátelského psa.

Diskuze s mapou nakonec vyústila v cestu skrz Kosovo — šetří to aspoň půlden cesty a někdy se chcem taky na ten Korab dostat. Vypadá to tu dost normálně horsky a stáda ovcí snad už případné nebezpečné louky odminovaly, tak je to třeba i bezpečné. O žáby je tu problém nezakopnout, taky se sem tam objeví pár ještěrek a hadů. Zabalili jsme to v půl 6 již docela unavení. Stanujem na plácku u potoka se skvělou vanou-tůní, takže jsme i krásně čistí. V Kosovu, tak 1-2km od hranic. Pepa, Šavlík a Jarda paří mariáš v zapadajícím slunci zatímco Vejt žere sušenky.

“Joo, je tady výrazně míň much než minule!” “Tak Kosovo, sem se i hmyz bojí”

Držíme vstávací tendenci, vyrazili jsme už v 8.20. Začali jsme sestupem o cca 500m, pak byl v plánu výstup o 800m a slez zas tak o 200m. Cestu jsme ztratili dost brzo, tak jsme krosili přes vysokou pichlavou pylnatou trávu a byl to fest vopruz. Snad nejhorší sestup ever, skoro začínal konkurovat rumunské kleči. Potkali jsme hafo velký objekt, ke kterému vedly spadlé dráty vysokého napětí. Nemáme páru k čemu by tak mohl sloužit, ale vypadá docela nově.

V nejnižším bodě jsme našli hezkou říšku a opuštěnou hraniční budovu se vztyčenou makedonskou vlajkou a cedulí “Republica Makedonija”. Procházející cesta je v mapě žlutá. Opravdu by mě zajímalo jak vypadají ty bílé, protože i na tuhle je potřeba slušnější jeep. Hraniční budova vypadá celkem čerstvě, na rychlo postavená a ještě čerstvěji vymlácená. Vevnitř krom hromady bordelu nacházíme štos kartiček, co se musí vyplnit při vstupu. Je to dost zvláštní, ale v tom hrozném hicu se nad tím raději moc nepozastavujem a skáčem do svěží říčky. Po hodinové pauze ještě s Vejtkem hbitě kradem zbytek roztrhané vlajky a šlapem nahoru. S větší cesty musíme po čase odbočit a zase jdem hnusnou vysokou travou. Od sedýlka vidíme Korab. Pálíme se a dochází voda.

V dalším sedle jsme problém s vodou zažehnali, prameny v šedesátileté mapě překvapivě sedí. Vycházíme na hraniční hřeben s Albánií a otevírá se nám “fenomenální” výhled na albánskou stranu Korabu. Tam zítra budem, hohoho. Po krátké, né příliš zajímavé konverzaci s bačou (“Hello”, “Korab”, “Bye”, “Thanks” po sušence) jdeme na finální klesání. Končíme v 17.15 na plácku u pramínku kousek pod sedlem. Je to tu fakt hezký, jen se bojím, že nás vzbudí krávy, co teď kempí v sedle.

Brkaše s masem a suchary byly fajn, teď vybíráme ten humáč(to co padá z trávy) z ponožek.

(+) Večer jsme ještě dostali příležitost pokecat si s jiným místním bačou. Šel kolem s ovcema směrem do Albánie. Hovořil italsky a dost dlouho se nám snažil vysvětlit, že “Tierra Makedonia problem”, zatímco “Tierra Albanése OK”. Velmi dobře uměl šarádit hraniční patník a snažil se nás přesvědčit, ať se za něj přesunem. Mumlal něco o “Policia Makedonia” a “6.00”. Nejspíš si myslel, že přecházíme z Albánie do Makedonie. Od 6 do 6 se v příhraničí asi může přecházet, ale musíme skončit na správné straně, pokud to tedy interpretujem správně. Nakonec u ovce začaly utíkat tak nás musel nechat být. Žádný “problem” se nevyskytl.

Slunce nás vzbudilo už v půl 7, snídaně byla jedna dvě a stany byly suché, takže jsme s rezervou vyrazili v 8. Po krátkém sestupu začal ostrý výšlap. Serpentiny jsme občas ignorovali a šli raděj přímo. Líbil se nám kopec .., tak jsme to vzali i přes něj. Opět hafo trávy a kvetoucích kytek, můžeme si tedy plně užívat své alergie. Po čase se napojujeme na značenou (!) trasu na Korab. Batohy jsme odložili na skalku a na vrch jdem na lehko.

Přestože to tak nevypadalo, zbylých 350 výškových metrů jsme vystoupali za 35 minut a na vrcholu byli v 1. Na oběd ryby s olejem a spousta fotek na vrcholovém patníku. Rozhledy krásné, mraky daleko. Po pauze asi 1.5h jdem na zas dole. Byl to opruz, ale šlo to rychle. Po všech možných nápovědách i Vejtek pochopil “v-lese-sú-tri-stromy/i”. Je nám krapet nevolno z toho rybího oleje. Sestoupali jsme kus víc než jsme chtěli, bo tam byla bačírna a hromada štěkajících psů. Spíme asi v 1600m na hranici lesa.

Ranní slunce nás vyjímečně nevzbudilo, takže jsme vyrazili dost pozdě. Po obvyklé musli snídani byl v plánu sestup do civilizace. Byli jsme na hezké cestě, tak jsem obul sandále, ale později se ukázalo, že neklesá úplně tak jak bychom rádi. Přezuj jsem tedy zpět do pohorek a přestoupili jsme na cestičku výrazně horší kvality, prozměnu vysokou travou. Ta nás už do vesnice a po sléze i na asfaltovou cestu dovedla bezpečně. Ještě před stopováním jsme se slušně umyli v místní čisté řece.

Na stop jsme se dělili – Já+Šavlík+Pepa jsme stopovali směrem do Gostivaru a z něj do Ohridu, Jardáč s Vejtkem to zkoušeli přímo po menší cestě přes Debar(na druhou stranu). Přestože jsme byli 3, docela rychle nám zastavil nějaký Ital. Uměl jen Italsky, takže komunikace poněkud vázla. To nebyl až takový problém, dokud jsme nechtěli vystoupit. Při nástupu jsme řekli Gostivar, přestože jsme potřebovali odbočit na křižovatce o pár km dřív. Nepovedlo se mi mu vysvětlit, že vlastně jedem do Ohridu, takže bychom rádi vystoupili dřív. Hodil nás ale na dobrou výpadovku z Gostivaru, takže to nebylo tak hrozné. Tam jsme už čekali o poznání déle. Hodně řidičů si nás nadějně prohlíželo, ale asi jsme je odrazovali počtem 3. Po cca 45min Šavlík stopl jakéhosi makedonského taxikáře, který se sice netvářil moc nadšeně, když zjistil, že jde o autostop, ale byl ochoten nás hodit do Kičeva(tak v půlce cesty). Byl docela upovídaný, ale s vzájemným porozuměním byly trochu problémy. Nakonec nás se slovy “dobre srdce” hodil až do Ohridu. Po cestě jsme předjeli jednu želvu, která si to vykračovala po středové čáře, a přehřál se nám motor. Sledovat spravování auta vytrháváním a vázáním drátků pod kapotou ale bylo docela napínavé, takže jsme si i tuto zastávku náležitě užili. Dozvěděli jsme se hafo věcí, např. že “Ohrid je ráj”, že z nás bude profesor(Já), inženýr(Pepa) a bussinessman/gynekolog(Šavlík), nebo že v Ohridu prší v létě jen jednou za tři měsíce. Jarda s Vejtem už v Ohridu čekali, byli tam tak o půl hoďky dřív. Jeli nakonec stejně jako my, jen nezajeli do Gostivaru, takže nás předjeli. Na 3 auta.

Následovala návštěva restaurace NEIM(podle průvodce jsme hledali jinou, ale nějak tam nebyla, tak jsme vlezli do náhodné), která se ukázala příjemně levná. Dali jsme si jídla 9-13, cca 170den/jídlo. Hledání místa na spaní trvalo dýl než by si Vejtek představoval(chtěl spát na první lavičce), ale nakonec jsme našli pěkný utajený plácek pod hradbami. Všichni se tvářili docela mrtvě, ale trval jsem na melounu, tak jsme s Jardáčem ještě zaběhli jeden koupit. Byl nezralý, ale i tak jsme ho zvládli sníst i bez Vejtka.

S Jardou jsme pak ještě šli obhlídnout noční život makedonské turistické metropole a umýt se v jezeře. S plážema to bylo slabší, nějaké malé tam byli, ale všude tuna lidí i v 11 večer. Chtěli jsme se koupat z mola, ale zrovna od tama stříleli ohňostroj, tak jsme se místo toho raděj koukali. Pořádnou pláž jsme našli až tak po 2km, ale stálo to za to. Voda teplá jak cyp. Při zpáteční cestě ještě zmrzlina v McDonaldu za 19den a ve čtvrt na jednu jsme zalehávali.

Den jsme začli nákupem v pekárně a snídaní u kašny. Batohy jsme nechali v rohu u hradeb, třeba je nikdo neukrade. Pak jsme vyšli na nejlepší prohlídku města podle Lonely planet, nebyla špatná. Pak se ale stalo něco nepříjemného a nečekaného. Začalo PRŠET. Prej jednou za tři měsíce, hmmm… Nejprv jsme se schovávali, u obchodu, pak přestalo, tak jsme kus popošli a když zas začlo, pod stromem na nábřeží.

Dost nás to nebavilo tak jsme se schodli na přesunu do Tirany. Jarda ještě přistoupil na výzvu “Dávam ti 2 minuty, abys přelezl branku na to molo skončil z něj do jezera”. Nejprv se tedy snažil ukecat, o co se vsázíme nebo co z toho bude mít, ale při “minuta a půl” pochopil, že je nejvyšší čas a úkon provedl tak, jak byl oblečený. Pak jsme se ještě hecli a šli se koupat s Vejtkem a pak už se vydali na bus nádr(mrtě daleko, busy do Strugy jezdí i z centra!). Do Tirany prej až zítra, takže teď kempujem ve Struge, odkud to má jet v 9.30. Uvažujem o stopu, ale počasí je trochu nejisté a stopu si asi ještě užijem..

Při večerním hledání plácku na spaní ve Struge zrovna kolem jel bus do Tirany, tak jsme ho vzali. Nejprv chtěl 13eur/os, ale bez keců nás vzal za 10. Autobus byl spíš nacpaný, ale spalo se mi docela dobře. V 5 ráno jsme byli v Tiraně na “autobusové stanici”(tvořené pouze naším autobusem). Našli jsme park a přestože byl celkem průhledný a frekventovaný, směle jsme pokračovali ve spánku.

Krátká dopolední prohlídka a počtení v průvodci potvrdili, že hlavní město nemusí být vůbec zajímavé. Nakoukli jsme do několika obchodů, ale všechny byly dost drahé, skoro dražší než u nás. Na Vejtka to tu nedejchá. Pro nevšední zážitek jsme se rozhodli dále cestovat vlakem, což je zde “levné cestování pro nižší třídy”. Chtěli jsme vlakem do Letze a odsud na pláž do Shenginu. Jediný vlak denně tím směrem jel v 13.10, stál 95 levů (18Kč) na osobu.

Česká lokomotiva, vymlácené vagóny bez oken a vagón 3. třídy jako bonus. Líbí se nám mooc. Po několika desítkách minut vlak dosahuje závratných rychlostí, že by byl až problém ho předběhnout. Průvodčím a ostatním zvědavcům říkáme kam chceme naší nejlepší albánskou výslovností. Po 2 hodinách jízdy (hraní mariáše a užívání si luxusního vlaku) nám ukazují vystoupit. Radostě vysedáme. Nápis na budově úplně nesouhlasí. Vlak se rozjíždí, záhy však zastavuje opozdilci na kole. Pepa se ještě iniciativně ptá(s mapou), jestli jsme dobře. Vlak se rozjíždí. Jsme špatně. Vlak je zmaten. Rozbíháme se za ním a on opět zastavuje. Nastupujem a tentokrát raději píšeme kam chceme. “Léž” totiž není “Léč”. Po 2 hodinách jsme byli jen ve dvou třetinách naší padesátikilometrové trasy.

Pokračujem jezením ve 3. třídě, Vejtek z legrace stopuje auta na rovnoběžné silnici z vypadlého okna. Auto přibržďuje, řidič nechápe, vejtek se tváří jakože nic, řidič nechápe a ještě kus jede vedle vlaku. Asi to nebylo zrovna vhodné… V Letze úspěšně vystupujeme a hend nás místní posazují do mikrobusu do Shengjinu, kam chcem. Docela velké přímořské letovisko, nechutné množství hotelů. Za 2 lehátka a slunečník platíme 300leků a užíváme si moře.

Se spaním to vypadá problematicky, nakonec vyrážíme na Jih s nadějí, že pláže jednou skončí. Nastalo se, ale hotely zkončily a celí hladoví se rozvalujem kolem jednoho z posledních lehátek a večeříme. K blízkému bufetu po chvíli přijíždí chlap a divně si nás prohlíží. Řekl spoustu věcí, z nichž jsme rozuměli jen “No problem”. O pár chvil později už jsme seděli u jeho bufetu a hostil nás Rakií, sýrem, masem a chobotnicí, kterou dnes ulovil a právě vykuchal. Docela fajn:) Spíme luxusně na jeho lehátkách.

Spaní na lehátkách docela luxus. Až tak do 3 jsme se spalovali na pláži a pak se vydali směrem Skoder. Zpět do Letze jsme tentokrát místo soukromého minibusu jeli běžným linkovým, takže místo 1 eur to bylo za 30 lek(6 Kč) na osobu. Z Letze jsme stopovali, přestože se nám v tom řidiči autobusů vehementně snažili rozmluvit. Pepu s Jardou vzal docela rychle jakýsi kamión; my jsme si šli nejdřív koupit nějakou zeleninu. Mladík zeleninář se nejprv ptal na národnost, na odpověď češi reagoval slovem fotbal a poté co jsem vyjmenoval pár týmů, měl jsem nákup zadarmo(fandil Spartě).

Já s Vejtem a Šavlíkem jsme nejdřív stopli dva italy, ale svezli nás jen do půlky — prýže nás dovezou do Skoder, ale musíme jim koupit benzín.. Přestup na jiné auto se ale vyplatil — po chvíli nám zastavil jeden albánský ital, co uměl skvěle anglicky, takže jsme teď upe megachytří a vím všechno o Albánsko-Makedonských vztazích či proč je tu tolik Italů a Švýcarů. Zastavili jsme u cesty na pevnost Rosafa, zrovna šli kolem Jarda s Pepou. Pevnost pěkná, krásné výhledy. Po cestě do centra(3km)jsme pak hledali hlavně restauraci či obchod, ale našli jsme místo toho dva čechy — Kubu s Pájou. Vypadaj jako dost borci, maj stejné plány jako my a ví kde se tu dá sehnat jídlo, tak se přidáváme. V jakémsi zapadlém “rychlém občerstvení”, kde týpek na grilu fénuje maso, aby bylo krásnější, si dáváme dvakrát dvě masa v housce (za 50lek). Kdyby to netrvalo takovou věčnost, dali bychom si i víc. Následně hledáme místo, odkud má jezdit bus do Komana, a místo, kde se dá spát. O místě na bus už kolegové něco věděli, takže jsme ho našli docela rychle. Se spaním je to horší. Pája s Kubou šli omrknout nějaký nedostavěný barák a přišel na ně hlídač, tak museli zdrhat.

Nakonec spíme v jiné, opuštěnější nedostavbě. Leze se tu přes zeď, nahoře kdosi pěstuje trávu, ale ráno odjíždíme v 6.30, tak co.

Budík zazvonil v 5.55, přes zeď jsme skákali v 6.10 a v 6.12 už jsme seděli v buse. Nejdřív všude stavěl a řidíč furt chodil na kafe a nakonec když toho nechal tak se zhoršila cesta, že to stejně rychle nešlo a mega to drncalo. Vejtek se snažil spát, ale řidič mu v tom úspěšně bránil najížděním do těch nejlepších děr, což nás vyhazovalo tak, že jsme se až mlátili hlavou do stropu. Koman je díra jak cyp. Bus nás provezl tunelem nad hráz, kde se vlezlo jen pár aut a hromada čekajících lidí (náš bus už ne, vystupovali jsme v tunelu). V 9 přijela loď rozumné velikosti, tak jsme pluli. Kaňon je hezký, leč trochu širší než Matka, takže to tak krutě nevypadá. Postupně se skály zostřují, takže jsme si dvouhodinovou plavbu docela užíváme.

Kuba s Pájou mají lepší mapu hor! My teda máme zvířátka a obrysy tras, ale oni mají třeba vrstevnice.. Jsou tu taky jakési 3 francouzsky, pár američanů a místní. Loď zastavuje na každém rohu, vždycky někdo vyskočí a vydá se k různým domečkům v kopcích. Z F jedem rovnou busem do Bajram Curri(?)(200lek), kde nakupujem poslední jídlo a *13 chlebů*. Dál do Velbony za 45eur za celý minibus — jede nás 7 + dva týpci co umí albánsky i anglicky, takže nám usmlouvali cenu. Nahoře nabíráme vodu, jíme, přebalujem batohu, začínáme stoupat. Tak po 400 výškových metrech nacházíme krásný plácek i s ohništěm a dřevem. Luxusní výhledy!

Pája s Kubou nemají bomby ani stan. Jsme fakt máčky, tahat s sebou takové zbytečnosti :)

Vstali jsme rozumně brzo, a drželi se naší chlebové diety, která pro snídani přikázala chleba. Bílého chleba potřebujem 2 bochníky(800g) na jedno jídlo a 5 lidí. Stoupání jde docela dobře, cesta do Theth je dobře značená. Chodí tu kotel lidí, často i s mulama na batohy, případně i týpci jedoucí na mulách. Z místa v sedle vede dokonce 5 cestiček. Odbočujem vpravo směrem k nejlepším a nejvyšším horám. Hezká cestička se zlehka ztrácí až ji ztrácíme úplně a začínáme krosit. Následuje kus sestup do žlabu a pak cesta po kamenech do sedla. V půli oběd — chleba. Výstup drsný, kus před kopcem odhadujem čas do sedla. Jarda dává 30, já 10, tak mi to Pepa stopuje a byl jsem tam za cca 10.15.

Začalo trochu poprchávat, cesta spíš není vidět, ale jde tušit kudyma se to tak dá projít. Výstup na Gcosi(?) si odpouštíme. Při sestupu už prší docela fest, na plácek podle plánu dorážíme už v půl 4. Zas se vybírá, jsou tu koně a jakási salaš, ve které i kdosi bydlí. Vodu Pepa po konzultaci s místními našel. Z dáli je slyšet zvuk motorové pily. Frisbee, karty, sušení, plánování a hlavně flákání. Odpočinek před zítřejším výstupem na Jezerce. Pája s Kubou si zatím držíme.

Pepa se brutálně spálil a pořád trpí. Už by se nikdy neměl opalovat(ze Pepu). Už by se nikdy neměl opalovat(ze Šavlíka)

Spíme u pramene … Vstali jsme v 6, ale byla kosa a vyhrabávali jsme se dlouho, takže vyrážíme až skoro v 7. Stany s věcma tu necháváme, berem jen jeden bágl s 5 petkama, obědem a oblečením. Podle mapy sousedů poláků jsou to 2 hoďky úplně rovně. Při výstupu občas nacházíme a ztrácíme cestičku, ale snažíme se držet tvaru výstupové cesty ze zvířátkové mapy a docela to funguje. Sem tam potkáváme kamenného mužíka, ale spíš nejsou moc dopředu vidět.

V 9.50 (výstup 3h) jsme na vrchu. Zhruba půlka vrcholové knihy je psána česky. Je dost opar, ale všechny sousední kopce jsou vidět krásně. Ze záznamů výprav před námi to vypadá, že je tu mlha/mrak často, takže asi můžem být docela rádi.

1.část oběda, odpočinek, kochání se, hafo fotek a jdem dolů. Po cestě stavíme výrazné kamenné muže na těch nejlíp viditelnýách místech — třeba někomu pomůžou. Jeden vypadá úplně jak Vejt. Téže potkáváme starocha s kulovnicí, nemáme páru co tu dělá. Po sestupu ke stanům 2. část oběda, užíváme si stínek ve stanu(jinak hrozný hic), Pepa Jarda Šavlík paří mariáš, Vejt spí a já hraju fotbal s Edmundem. Docela borec, zabaví se i fotbalem sám, ale aspoň ve 2 je to přecejen lepší. Je tu nejspíš u babičky a dědy v salaši na prázdninách, je mu 9. Kolem páté balíme a vydáváme se na přesun k jezeru. Kolegům Kubovi a Páje se s námi asi líbí, zatím jdou s náma, ale chtějí sejít dřív, takže my si asi zítra dáme ještě nějaký výšlap na lehko, zatímco oni už sejdou dolů. Teď tu taky kempuje jiná grup 4 čechů, na Jezercu jdou zítra. Včerejší sousedé poláci byli po 3 hodinách prý kdesi v půli tak to vzdali.

Není tu voda! (značený pramen)

“Hele, to je dobrej kopec, co takhle tam vylízt?”

Při této větě byste měli zbystřit a objektivně zhodnotit schůdnost a bezpečnost odkazovaného terénu. To jsme však neudělali a tak z toho vzikl asi nejakčněj3í výšlap těchto hor.

Začalo to docela nenápadně. Vstali jsme krapet pozděli než je standard — v ďolíku nebylo vůbec slunko, všichni jsme krapet nastydlí a včera jsme nešli spát nejdřív. Po snídani jsme se spakovali a rozloučili s kolegy, kteří už valí do Theth. Stany jsme tu moc nechávat nechtěli — je to na hlavnější turistické cestě a občas se tu objeví i nějací domorodci. Vracet se sem ale stejně chceme, takže hážem batohy nenápadně mezi kopečky a kamení a vyrážíme na lehko. Plán byl stanoven podle první věty s dodatkem “když to nepůjde, tak na jiný”.

Začátek je bez problémů — dlouhou dobu jdem po značené cestě směrem do Černé hory. Pak se musíme oddělit a začíná být tušit cesta, kudy by mohl jít vrchol dobýt. Moc tomu teď nevěřím. Vejt jde jako první a jeho oblíbené “Tady to jde” přijímáme spíš skepticky. Obzvlášť když se při tom vzpírá na rukách v ne zcela běžných turistických polohách. První skalka se docela dala. Pepa ale začíná mít vážné kecy o bezpečnosti a terén se spíš nezlepšuje. Dlouhou dobu lezem přes technicky náročnější skály, ale nakonec dosahujem záchytného bodu. Doslova, první místo po delší době, kde člověk může šlápnout kus vedle a nesletět při tom stovky metrů dolů. Jsme na travnatém svahu, který jsme viděli už od stanů — ten vede skoro až k vrcholu. Vejt šel kus jinou vlastní cestou a přiznává, že se regulérně bál, zvlášť když mu ujel šutr na kterém stál a visel jen na rukách. Šavlík přemýšlí, že napíše domů: “Mami, pokud ses do teď nebála, tak teď je ta pravá chvíle”. Pepa velmi lituje, že s námi šel a tvrdí, že jestli bude nahoře signál, tak tudy dolů nejde a raděj si zavolá záchranný vrtulník.

Vrchol nakonec dobýváme. Teda, není to moc vrchol, jde to pak furt ve stejné výšce dál, až to za delší dobu stoupá na opravdový vršek. Cíl jsme ale splnili a užíváme si zasloužený oběd. S Jardou hledáme lepší cestu na druhé straně. Začíná pršet, takže zpátky to fakt nepůjde. Přecháze po hřebeni tu taky není žádný hračka, ale vypadá to optimisticky. To půjde, možná i v poho. Vrcholovou fotku jsme kvůli dešti(a absenci vrcholu) nestihli, ale schovali jsme se pod skalku, tak aspoň tak. Sestup nakonec opravdu docela v pohodě. Vypadalo to chvílema i na cestičku, ikdyž spíš jen od kamzíků. Pár šutrových polí a dlouhých travnatých svahů a jsme dole. Batohy nám neukradli, tak to rozbalujem na stejném plácku jak včera. Pořád tu překvapivě není voda, tak vysíláme rychlé posly Pepu s Vejtkem k Edmundovým, kde jsme ji viděli naposled(půl hoďky jedna cesta).

Ráno jsme vstali, snědli poslední chelba(!), zabalili a vyšli do Theth. Cestou jsme potkali asi 5 skupin turistů (4 české), rekordní to počet. Asi ve 12 jsme dorazili ke kostelíku a začali shánět bus. Partička místních mladíků se o nás starala jak to šlo, takže to nebylo zas tak problematické. Nakonec jsme nejstaršímu borcovi dovolili, ať někam zavolá, že chceme jet, s příslibem, že to do Bogy nebude za víc než 800 leků na hlavu.

Čekáme, čekáme, čekáme. Borec lámanou angličtinou říká střídavě “five minutes” a “ten minutes”. Pak se začíná tvářit, že vůbec neví kde ten bus je, ale že určitě přijede. Naštěstí měl pravdu — po minimálně 4 hodinách čekání se objevil téměr plný minibus. Batohy hází na střechu, já s šavlíkem se ještě vlízáme na sedačky, zbytek se cpe do kufru. Větší legrace přichází asi o kilometr později, kdy chce přistoupit dalších skoro 10 lidí. Jeden z poláků dělá problémy, nechce se smáčnout(přesednout k ostatním polákům), pokud nedostanou slevu. Po domluvě začíná jeho sedačku rychle zaujmul šavlík. Nakonec nás řidič všechny do minibusu namačká. Jede nás 23, míst je tu pro 11.

Cesta prochází přes průsmyk asi 1800m vysoko(Theth i Boga jsou asi 800m). Auta se vyhýbají s probémy, samá serpentina a hromada děr v prašné silnici. Do Bogy, který je vzdušnou čarou pár kilometrů, je to po silnici 25km, což jedeme asi 2 hodiny. Pak jedeme kus po asfaltě, velmi příjemná změna a rychost se aspoň zpětinásobila. Z neznámého důvodu pak řidič opět odbočil na jinou prašnou a děratou cestu, asi abychom se nenudili. O kus později musel udělat krátkou zastávku na zvracení.

Do Kopliku jsme dojeli těsně před západem slunce. Domluvili jsme to na 1000leků na osobu, dali jsme mu teď jen 4000 a vzal to docela v pohodě. Že se nám dnes ještě podaří dostopovat do Černé hory, do Podgorici a odjet vlakem je spíš nepravděpodobné. Opouštíme ale Jardu s Vejtkem, kteří jedou stopem až dom, a zkoušíme to.

Docela rychle, přestože už skoro za tmy, zastavuje jakýsi borec v mercedesu a na “montenegro” souhlasně kýve. Mluví nějak slovansky, takže se jaksi dorozumíme. Přestože byla v autoatlasu velka červená silnice, je šíleně rozkopaná, prašná a s hromadou objížděk. Přes ty díry bych jel tak nejvýš 30, protože při 50 by to šíleně házelo. Borec má ale jinou strategii a přelétává je stovkou. Naštěstí je to místní a objíždky evidentně zná. Náhodně kličkujeme na maličkých silničkách mezi rozpadlými budovami, po chvíli se zase dostáváme na lepší úsek. Vprostřed cesty občas stojí sloup elektrického vedení. Neustále předjíždíme, tak je to trochu slalom. Policajt na hranicích nás odhadl na Palestince, asi jakýsi přátelský vtip. Postupně se ukazuje, že za to týpek asi bude chít nějaký prachy. Moc mu teda nerozumíme, ale furt kecá něco o cenách, říká kolik by nás stál taxík a tak. Do Podgorici až nejel a kvůli nám hledal nádraží a vyhodil nás až u něj, takže si nějaké peníze asi i zasloužil. Jinak bychom to těžko stihli. Dali jsme mu poslední zbylou albánskou tisícovku a 10éček.

Cesta vlakem zpět byla věru zážitková. Manuál na nejlevnější jízdné z vlakem.net fungoval skvěle, doporučoval nám koupit si zde i místenku. To jsme se snažili, ale pán za okýnkem mi vysvětlil, že místenky už jsou všechny prodané. Pohled na dav na nástupišti už půl hodiny před odjezdem byl poněkud odrazující. Do vlaku jsme se dostali, ale sednout jsme si nesedli. Stáli jsme v uličce, vedle prázdného kupé, na kterém byla jakási divná rezervační cedulka a průvodčí říkal, že tam nemůžem. Navíc tam byl jeden ožralec, se kterým bychom asi stejně jet nechtěli. Vedlejší vagón byl restaurační, takže kolem pořád chodila hromada lidí, zvláště pak opilců. Chvíli jsme hráli mariáš, pak jsme zkoušeli spát. Cesta do Bělehradu měla trvat 8 a půl hodiny, příjezd v 7.00 ráno. Nějakým způsobem jsme se rána nakonec dočkali a těšili se až konečně zastavíme. Tušili jsme, že máme chvíli zpoždění, jeli jsme občas dost pomalu a několikrát jsme delší dobu stáli. Šavlík tipoval, že dojedeme v 7.01, Pepa říkal 7.27 a já 7.42. Krátce po 8 jsme si z našich tipů odmazali hodiny, aby měl pořád každý šanci. Vyhrál šalvík s přesností na několik sekund. Dorazili jsme v 10.01.

Vlak z Bělehradu do Budapesti nám jel v 10.05, Pepa ho šel držet a já s Šavlíkem jsme běželi koupit lístky. Naštěstí měl nakonec taky chvíli zpoždění, takže jsme to stihli. Neprv jsme seděli opět v uličce, po chvíli se to uvolnilo tak i na sedadlech. Návod kázal koupit z Budapešti zpáteční lístek do Štúrova. Pro jistotu jsem se zeptal, kolik že stojí jednosměrný a paní mi po chvilce sdělila: jednosměrný 10eur, zpáteční 6eur. Opravdu jsme tedy vzali zpáteční.

Po dlouhém rozhovoru s místním bezdomovcem — docela dobře uměl anglicky, měl dost přehled a říkal, že zrovna zítra je v Budapešti něco hrozně dobrého a musíme zůstat — jsme nasedli do prázdného luxusního vlaku, srazili sedadla k sobě a zalehli. Přišlo mi že hned po chvíli přišla slovenská průvodčí, od které jsme koupili lístek na české hranice a pak už mi jen zazvonil budík a vysedl jsem v Brně.

Tím výlet skončil.