Sraz byl domluven na 10:00 na stejném místě, kde jsme loni odjížděli, tj. na křižovatce za Brnem. Já vstával před pátou, jel stopem a dorazil v 10:03. Šavlík vstával v půl šestý, jel busem a přijel pozdě. Dokupujeme v obchodě zásoby, které jsem zapomněl. Stopujeme stejně jako loni týpka jedoucího z KFC do Blavy na stejnou pumpu. Je to ale jiný týpek, muzikant, co má v dodávce knihy. V Bratislavě na nás nečeká žádný Milan. Prší. Přemlouváme slovensky mluvícího Maďara v rychlém Fordu, jede do Komárna. Po cestě předjíždíme stejná auta jako dříve. Další benzinka, docela marná. Jedeme s dalším Maďarem aspoň kus v domnění, že horší to být už nemůže. Předjíždíme ta stejná auta a vysedáme na pumpě před městem. Je to tu horší. Kamiony jsou stále negativní, buď špatný směr nebo pauzy. Odjíždíme s Rakušákem, jedoucím na fesťák na první pumpu na okruhu, odtud hned chytáme český kamion našim směrem. Bohužel končí velmi brzy a my taky. Náklad jede převážně do Rumunska, Maďaři jsou odmítaví. Plac je tu veliký, pro jistotu obhlížíme, kde budeme spát. Šeří se a provoz ustává. Všiml jsem si, že toto je už třetí benzinka, kde prodávají plyšáky, Šavlík mě však brzy upozornil, je to stále ta samá benzinka. Jsme tu dlouho. Přijíždějí a parkují auta, která jsme několikrát předjížděli. Jdeme spát, každý máme svou lavičku, stůl je bonus pro skupiny. V noci je zima a autobus túristů, ale neprší.

Vstáváme v pět, abychom stihli kamiony. Vesměs špatné. Chceme pryč, a proto bereme kamion před Kecskemét. Ptáme se na Szeged, stále se však jezdí do Rumunska. Jedeme nakonec se spěchajícími manažery, myslíme že do Szegedu. Toto město míjíme a za chvíli taháme pasy. Vezem se až do Bělehradu, paráda, rychlost a klimatizace. Před městem dlouho chybí benzinka, vysedáme na křižovatce, kde napojuje Záhřeb. Je tu pumpa, kam se nejezdí. Je poledne. Stopujeme cca dvě hodiny směrem z města. Tudy po dálnici nesmějí kamiony, zkoušíme to tedy i na trase tranzitu, což je shodou okolností zcela opačným směrem, kde se napojuje obchvat. Další hodinka pryč, jen polovina řidičů blbě gestikuluje. Někteří si dají tu práci, že zastaví, aby nám vysvětlili, že chceme na opačnou stranu. Jdeme před křižovatku, kde se dají chytat směry oba. Jezdí se tu rychle a ve vlnách, takže jdeme na nájezd do centra. Celou dobu nás pronásleduje kouzelnej dědek, vždy se někde postaví, že stopuje, a pak zmizí. Jednou se dokonce vyskytl v přestrojení za skupinu děvčat a odjel busem. Najednou skřípou brzdy a stojí před námi stařičké malé auto a v něm drobná Srbka. Nějak komunikujeme, strašně mele. Cpem se do auta, aniž bychom věděli, kam jede, v tlačenici málem dochází k nehodě. Šavlíka se ptá, zda není vrah a pak na to dupne. Fičíme ve čtrnáct let starém wolkswágnu, který má místo páté rychlosti rychlost E, která se řadí s mohutným rozmáchnutím a razantním zamáčknutím. Pořád něco říká a chválí mi moji srbštinu. Zastavuje se u bráchy a jede pryč z města. Naneštěstí až moc. Odbočuje na Mladenovac a nechá nás na výjezdu se slovy, že nesmíme stopovat v noci. Je to marné, na nájezdu pár aut, rychlá dálnice a kouzelnej dědek. Zabíjíme tu dvě hodinky, šeří se. Rekognoskujem okolí. Kousek odtud je vlak, jde se tam. Nacházíme dokonce nádraží s jízdním řádem. Dva vlaky na Beograd, tři na PoŽerevač. Na zahrádce sedí nějací lidé, jeden pán hovoří plyně anglicky a radí. Dva kiláky odtud je benzinka, dá se dojít podél trati. Dostaneme vodu na cestu a jdeme. Je tma a provoz ustává. Stavíme si na loučce za pumpou stan a jdeme co nejdříve spát. Jsme smutní, že se v Srbsku blbě stopuje a usínáme.

Vstáváme později než včera, kamiony tu totiž nejsou. Kouzelnej dědek si v dívčí masce stopuje na dálnici Turka. Oslovujeme téměř všechny řidiče, po hodině máme úspěch, alespoň částečný. Řidič jede do Jagodiny. Nechceme stejnou chybu udělat dvakrát a proto podle mapy vybíráme pumpu před sjezdem a domlouváme se, ať nás vyhodí na pumpě. Mapa je fakt marná, najednou šlus, Jagodina, sjezd a pumpa až ve městě. Do řiti už, jsme tam, co včera. Na nájezdu žádný provoz. Podle značky je další pumpa deset kiláků, to bude peklo. Zkoušíme stopovat na dálnici a jdeme pěšky. Po kilometru najdeme benzinku, takovou archaickou. Ve stínu sedí chlápci v dobré náladě. “Co tady chcete dělat? Stopovat? Tady ale nikdo nejezdí!” Bezpečně nás ujišťuje. Jsme rozhodnutí jít na tu další pumpu, prý tam vskutku je a používaná. Na cestu nám dal vychlazenou minerálku Knjaz Miloš, prý nejlepší v Srbsku. Je hic a vypadá to, že sraz v 18:00 ve Skopji nestíháme. Před cedulí “Benzinka 5 Km” zastavuje sklenář. Chytil se na zoufalou stopařku NIŠ připnutou na batohu. Nechceme opakovat potřetí tu stejnou chybu. Řidič mě bezpečně ujišťuje, že cestu zná a že nás vysadí na pumpě před Nišem. Hned je nám veseleji. Až do chvíle, než tu benzinku vidíme. Sice velká a nová, ale auta tu nějak chybí, to je snad fór. Dáváme oběd a stihneme dvě auta a autobus maďarských turistů. Srbsko je peklo, jde se na dálnici. Je hic jak prase a nic. Popojdeme ještě za křižovatku na Niš a stále nic. Stmívá se. Dovršili jsme další Srbský zásek, pět a půl hodiny. Bojujeme proti trudomyslnosti slovními hrami. Nestíháme sraz. Máme plán jít do města a dojet prostředky hromadné dopravy. Je to taky pěkná štreka, podél kolejí dorazíme do vesnice a podél vesnice narazíme na cestu do města. Je už tma a za jízdy stopujeme. Nevěřil jsem tomu, ale někdo nás zavezl na nádraží, odkud jely vlaky. Hala je tak obrovská, že si Šavlík myslel, že je to letiště. Vlak do Skopje jede po druhé, budeme tam před sedmou ráno. Při průzkumu okolí jsem si spletl dveře a vylétl nějaký týpek, kterému jsem nerozuměl a běhal za námi. Nakonec nás doběhl a nepustil, dokud jsme s ním nešli na “drink”. Sedí jich tam pět, jsou to zaměstnanci dráhy, co chlastají šumivý víno a koukaj na fotbal. Nakonec jsme ani o hladu nebyli, měli domácí klobásy a pečené maso, ale Šavlík si nedal. V hale se zatím sešel zajímavý ansámbl. Krom nás je tu Brit a Britka, Korejec a Makedonec ze Skopje. Celkem by to vystačilo na pár dílů telenovely: Britové se ihned seznamují a začínají tvořit pár, Makedonec je oldskůůlovej bóy (má totiž stylovej účes jako za starých časů, taktéž batoh, co už u nás nekoupíš) a navíc má informace. Do každé situace vstupuje Korejec, který má rádio. Vlak nepřijel. Pak zas měly přijet dva. Za hodinu přijel jeden, který odjížděl zaráz do dvou směrů, Sofie a Skopje. Drželi jsme se Makedonce, což se ukázalo býti rentabilním. Ve vlaku spíme.

Budí nás celní kontrola, pak druhá a kontrola jízdenek. Vše probíhá velmi sporadicky. Rozdali nám karty, kde jsme vyplnili údaje, co to chtělo. Bylo tam napsáno, že si máme kartu nechat do opuštění země a pro případnou kontrolu. Kontrolují nám pasy a karty nám vzali. Jednomu Švédovi v kupé ji nechali, protože ho vynechali. Spíme. Vystupujeme ve Skopji. Jsme domluveni, že buď do 12:00 budeme na Jezeře Matka, nebo v 18:00 v Tetovu na nádraží. Jelikož přijel vlak pozdě a ve městě jsme si spletli sever, volíme druhou variantu. Na tu máme fůru času, a proto bloudíme po městě. Oslovují nás místní a machrují, kolik znají českých měst. Nacházíme obchoďák, měníme prachy a nakupujeme. Z nádraží jede bus co hodinu, jdeme ve 12:00 za 110 peněz. Je horko. Bus nás vyplivl někde na ulici v Tetovu. Najdeme mapu a domorodec nás lokalizuje. Jdeme na kafe. Příjemně nás překvapila cena, preso stálo necelých osm korun, zato toalety byly v tristním stavu. Procházíme si město a odpočíváme na náměstí. Jdeme do další kafárny, tentokrát do luxusní, kde to stojí dvojnásobek a umí tu zvlhčovat vzduch. Makoška je zatím fajn, akorát mi je docela malátno, asi z hice. Ze zahrádky vidíme procházet Jardu a pak i Myrega a Pepu. Chvilku posedíme, pak jdeme nakoupit poslední potraviny a vyrážíme k horám. Chceme na Popovu šapku, asi 25 kiláků po asfaltu. Jdeme sehnat taksík stojí 10 E jeden. Nakonec seženem dvojitýho za patnáct. Nahoře je zima, psi a kouzelnej dědek. Říká, že bude pršet. Je pozdní odpoledne. Vycházíme nad šapku na plácek a táboříme. Brzy se setmí a pozorujeme blesky. V noci je bouřka.

Vstáváme kolem osmé, venku je sluníčko a ostatní hrají frisbí. V devět odcházíme do kopce cca z 1800 m.n.m. do 2740 směr na Titov vrv. Je příjemný chládek, později zima. Slunko střídají mraky, občas trochu švrkne či spadnou kroupy, ale neprší. Jdeme po hřebeni vedeni vedeni výbornou mapou se spoustou vrstevnic. Sem tam je patrná i značka v terénu. Před nejvyšším vrcholem si obhlížíme trasu, sundáváme batohy a vybíháme cílové metry. Nahoře fučí, je zaháknutej mrak a věž na tři patra bez pater. Dost se tu flákáme, různě fotíme a čekáme, až se odhákne mrak. Házíme kameny, až nezůstane na kameni kámen. Odcházíme dolů jinou cestou, kolem se ještě fotografujeme na skalce. Bereme batožiny a scházíme ještě cca sto metrů k vodě stanovat. Koupeme se. Myreg uvařil Jardovi a Pepovi skvělou suši rýži, která se nedala jíst, ale snědli ji. Máme poradu nad mapama. Dokreslujeme hranice kosova tak, abychom do něj moc nešli, ale nechce se tam tak vejít. Domýšlíme trasu směrem na Korab a jdeme spát. Myreg odhaduje východ slunce na 5:30.

Slunce vyšlo v 7:30, my s ním. Daří se nám vyjít o hodinu později. Stále klesáme dalších 200 m a pokračujeme mírně zvlněným terénem až potkáme bílý patník s nápisy RM a RK. Fotíme se. Přichází týpek, řekněme bača. Není mu nic rozumět krom toho, že říká Makedonie a Kosovo. Při odpočinku vymýšlíme místní nedávnou historii, kterou Jarda koriguje podle průvodce k těm pravděpodobnějším variantám. Plánovaná trasa míří přes Kosovo, jsou tu pěkné louky, ušetří to spoustu sil. Podminování se nebojíme, neboť tu procházejí stáda ovcí a nevybuchují. V nenáročném terénu se jde příjemně, nacházíme nadplán. Vybíráme vhodnou louku a po páté zakempíme. Jsme tak kilometr od hranic. Těšíme se, až se tu vyspíme, okoupeme, či provedeme jinou činnost, po jejímž dokonání na daném území stát formálně uznáme. Zapadá slunce. Na vyhřátém šurtu píšu deníček a Myreg čte. Pánové hrají mariáš. Myreg odhaduje místo východu slunce. Spíme.

Slunce vyšlo před sedmou o dost vedle. Odcházíme v 8:20 podobným terénem jako včera. Musíme klesnou asi pět set metrů. Povětrnostní podmínky jsou příznivé. Až moc. Je horko a s postupem níž se to zhoršuje, stejně jako terén. Cesty zmizely a my krosíme vysokou travou, mokřady a hnusem. Narážíme na boudu se závorou a Makedonskou vlajkou, patrně celnice. Vše je opuštěné, jen Myreg našel bílé karty k vyplnění, které nám rozdal. Jarda se ihned koupe v blízkém potoku, čímž strhl dav. Tak dochází k hodinové přestávce, při níž se pereme. Před odchodem ještě stahujeme suvenýr – roztrhanou vlajku. Od cesty stoupáme dalších sedm set metrů. Vyšlo to na největší pařák přes poledne a proti vrstevnicím. Zas cesty nikde, krosíme louku. Vidíme trojmezí Albánie, Makedonie, Kosovo. Hledáme vodu. Našli jsme mladýho baču v džínách. Odpočíváme, vzhlížíme na Korab, od kterého nás dělí 350 metrů hluboké údolí a plánujeme další postup. Dole potkáváme vydatný pramen a příjemné plácky. Jarda se koupe. S Šavlíkem slepíme čokoládou perník a opatříme jej zápalkami. Pepa s Jardou mají narozeniny, a tak si sfoukli svou svíčku. Chceme jít na meteorologickou procházku, ale zastavil nás tranzitující bača. Drmolí italsky. Je to Albánec a my máme ustláno asi sto metrů od hranic. Nerozumíme mu. Šarádí stále hranice, patníky, říká problemo a 6:00. Rozumíme mu nekapišto. Chytá amok, v hlubokém záklonu vyjmenovává číslovky do dvaceti a klepe si na spánek. Mama mia. Chápeme “terra Makedonia problem” a že máme jít na terra Albania. Všechny ovce už prošly a květiny zmizely. Bača to vzdává, dohání ovce a my jdeme spát.

Vstáváme v sedm a žádné citelné problemo nepozorujeme. Do hodiny vyrážíme. Dnes dojdeme na Korab, stoupáme proto po serpentýnách vzhůru. Příkré svahy brání rannímu slunci a poskytují nám občasný stín. Obcházíme velký albánský kotel, cestou cvičně pokoříme hraniční vrchol. Dál trochu klesáme a před cílem si sundáváme batohy, bereme jen vodu a jídlo na oběd. Je horko. Míjíme potůček a sněhové krusty. Na vrchol vystoupíme ve 13:00. S Šavlíkem jíme osm dní starý český chleba, který byl lepší než dvoudenní místní. Ostatní mají ryby, ze kterých se Pepovi večer udělá špatně. Dlouho zde spočineme a vyfotíme mnoho fotek. Pepa počítá se zakřivením Země při pohledu v dáli, Šavlík s opaluje a Jarda poskakuje kolem. Jdeme dolů, bereme batohy a krosíme loukami do údolí. Nemohl jsem snad celé odpoledne přijít na slovenskou hádanku, a to ani s hintem. Našli jsme cestu, psy a salaš. Je po páté a jdeme stále dolů, hledáme vhodné místo k uložení. Pepovi je špatně. Jsme unaveni a jdeme spát. Spím nakřivo a špatně.

Po běžném ránu dále klesáme. Nemůžeme trefit správnou cestu a opět krosíme po loukách. Hrajeme slovní hry na uhádnutí sportu. Potkáváme vydatný pramen a hrajeme hry vodní. Vypadla mi zubní plomba. Nacházíme výraznější cestu vedoucí do vesnice. Jsou tu stromy se zralými plody, neodoláme a ze zastavení se stává přestávka s občerstvením. Kus dál je prima vesnička. Je příšerné vedro a stále klesáme. Za vsí jsou serpentýny a odpočívadlo s generátorem stínu. Obědváme a nechce se nám na slunce. Někteří se spálili, ale já ne. Cesta se napojuje na silnici a míjí průzračný potok, který nás přesvědčil ke koupeli. Dělíme se na skupiny, já s Jardou a ostatní. Do Ohridu vedou dvě cesty. Po velké, hlavní a přes Debar. Začínáme stopovat zároveň, každý na jinou stranu. Prve odjíždějí ostatní s Italem, později i my stejným směrem po červeně značené hlavní. Týpek řídí běžným balkánským stylem. Řadí pouze sudé stupně metodou obouruč. S (podle PČP 1978) kopce mu motor chcípá. Prej je taksíkář a specializuje se na český turisty. Ukazuje nám v mobilu fotky z Korabu s českou partou. Na křižovatce vysedáme a staví nám hned třetí auto. Makedonský Albánec jede do Albánie za milenkou. Má placku bodyguard, level osm, machruje, že má pistoli a všude nože a ukazuje jizvy z různých rvaček. Je to elegán, kouří cigarety ze špičky a je to prostě borec. Vysedáme na křižovatce do do Strugy, cca 10 kilometrů od Ohridu, odkud nás veze student do centra. Po chvíli dojíždějí i ostatní, zacházíme do restaurantu a dáváme si menu číslo 9 až 13 a vyprávíme si zážitky z cesty. S Jardáčem pijeme nejlepší místní víno, Vranec – T’ga za Jug. Pepa je Čech s pivem, což ocenil pán od vedlejšího stolu. Není horko a je tma. Jdeme ke hradu a pod hradbama si ustýláme. Všeci kromě mě sežrali meloun. Jarda s Myregem se šli koupat, zatímco my spíme. V noci na nás štěkal pes, ale odešel.

Budíme se se sluncem a odcházíme na lehko do města. Kupujeme pečivo a kýbl povidel a na náměstí to zbouchneme. Procházíme městem kolem kostela a hradu. Flákáme se a těšíme se, až se zas okoupem. Během nákupu se zatáhne a leje. Je tu tři měsíce hezky a zrovna prší. Taková smůla! Čekáme pod stromem kousek od břehu. Ukazujeme na auta, že nechceme nikam jet, stejně jako to dělají oni, že nás nechtějí nikam vzít. Myreg věnoval Jardovi dvě minuty času na okoupání. Když zbývá jen minuta a půl, Jarda neodolá a běží. V oblečení skáče ze zavřeného mola a v mžiku je zpět. Voda je prý skvělá. S Myregem dáváme závod do vody bez oblečení a je to nerozhodně. Odcházíme na bus do Strugy. Pořád prší, ale přestává snad. Po cestě řešíme fysikální problém a prší. Struga vypadá fajn, je tu méně lidí a levněji. Bus do Tirany jede až ráno a pak v poledne. Řešíme, zda voda řekou přitéká nebo odtéká. Okupujeme místo u pláže a s Pepou jsme nepochopili, co ukazuje cedule s vlnama. Nějaký chlápek vytáhl kraba a straší jím svého psa. Hrajeme Frisbí. Večer jdeme do města, sedíme v kavárně u řeky. Dáváme si palačinky ke kávě a hrajeme mariáš. Myreg usnul. Přemýšlíme, kam půjdeme spát, vyrážíme proto k autobusovému nádraží. Je jedenáct hodin a zastavuje nás chlápek, zda nechceme jet do Tirany. Má bus a pět volných míst. Chtěl by 13 euro, jedeme za deset. Proběhne papírování a kolem půlnoci odjíždíme Eurobusem a jak ze odněkud ozvalo, je to crazybus. Vládne tu nadšená multikulturní nálada a co chvíli je zastávka na cigaretu. Řidič něco pašuje v krabicích, které před hranicemi poschovával na wc a v interiéru. Na hranicích nás kontrolují asi hodinu, ale bez potíží. Trochu spíme.

Před šestou jsme na místě. Procházíme hlavní třídou do centra a v parku dospáváme. Z průvodce se dozvídáme něco o historii a jdeme nakoupit do místního obchoďáku. Měníme peníze. Místní ceny nás zaskočily, je tu dráž než v Česku. Nakupujeme jen kuskus a kontrolujeme jiné obchody se stejným výsledkem kromě kuskusu. Jde s námi místní chlápek a vypráví o zabitých českých studentech v horách. Kupujeme si burka a zmrzlinu. Jdeme na nádraží, které má přesně dvě koleje a za den vypraví asi deset vlaků, z toho v 13:10 ten našim směrem. Vlaky jsou skvělé! Poskytují cestujícím veškerý komfort a výborně větrají. Jezdí dokonce tak rychle, že pokud vám ujedou, dají se doběhnout, což jsme v praxi ověřili tím, že jsme omylem vystoupili dříve v Lac místo v Letze. Tři hodiny cesty stály měně než dvacku. Z nádraží jedeme ihned k moři do Shenjinu, kde se hned vypleskneme na pláž. Je to vopruz, zase písek, lehátka a lidi, vody po kolena, všude špína a prach, ale slíbil jsem, že to nebudu říkat. Se setměním jdeme na konec pláže, kde na posledních křesílkách večeříme. Po pěti minutách přijíždí Řek, kterému to patří, všechno je no problem, hostí nás rakijí, masem, sýrem a chobotnicí, kterou ulovil. Neumí jinak, než Řecky a Albánsky, tudíž konverzace vázla. Spíme na lehátkách v jeho bufetu a koušou nás komáři.

Vstáváme časně a pijeme darovanou kávu, kterou jsou tu zvyklí snídat. Jdeme zpět na opačný kraj pláže, kde kde sprcha a dá se tu vyprat. Pepa si spálil břuch a záda. Koupeme se asi do tří a odjíždíme busem zpět do Letze. Autobusák nám hned volá kámoše taksíka do Skaderu aniž bychom chtěli, takže naštvaně odjíždí. Pepa s Jardou stopují kamion a my jdeme nakoupit. Protože byl Myreg Čech, co rozuměl fotbalu, dal mu prodavač nákup zeleniny zdarma. Stopujeme nadvakrát, napřed s Italama a pak se starším Itlem, co je v Albánii od roku 1991 a umí anglicky. Od něj se dozvídáme, co jsme doposud netušili. Proč je tu tolik Italů a Švýcarů, proč i ten bača mluvil italsky a jak se to má se vztahem Albánců k ostatním. Je to prímový pán. Vidíme, jak Jarda s Pepou jdou kolem cesty, a tak vysedáme. Společně zkoumáme místní hrad a pokračujeme do města. Je tu svinčík a nejsou tu restaurace. “Možná jedna tři kilometry rovně tímto směrem” dle místních. Hledáme nějakou křižovatku, odkud jezděj busy do Komanu na našli jsme dva Čechy, kteří tam jedou taky. Dáváme si ve stánku dvakrát kebab, který se připravuje divokým fénováním. Společně s Kubou a Pájou jdeme na zastávku a hledáme v okolí místo na spaní. Park nezaujal, naopak zabodovala novostavba s pěstírnou konopí ve druhém patře. Snažíme se chovat tiše a usínáme. Komáři nespí.

Vstáváme, abychom stihli bus v 6:30, který jsme akorát zastihli před šestou. Furt někde staví, dokud se nezaplní zcela. Jedeme otřesnou cestou k přehradě. Hlava mi padala únavou a autobus mi ji energicky oklepával. Z busu vystupujeme v tunelu, který se ucpal. Venku je přístaviště, kopec aut, krávy a turisti. Máme málo peněz, Jarda zvládl vyměnit v restauraci eura. Loď má zpoždění ale pluje. A pluje príma kaňonem, občas staví na místech, kde stojí lidi u břehu a kde nic není. Několik místních se průvodcovsky stará o trojici Francouzek. Po cca dvou hodinách přesedáme ve Fierze na bus nebo taksík do Bairam Curri. Kde dokupujeme zásoby a měníme peníze. Je třináctého, a tak s Jardou kupujeme třináct chlebům, což byl pro místní prodavačku oříšek pochopit. Do Valboni s námi kromě Kuby a Páji jede i albánský pár, takže chlápek se snaží vysmlouvat co nejlevnější odvoz pro všechny. Jíme chleba a koukáme na sexy hory, na které nejde vylézt. Cesta je dlouhá, prašná a nenosí asfalt. Ve Valboni je vydatný pramen, autobus túristů a dřevěné houpačky. Přebalujeme batohy a razíme v sedmi do hor. Pepa má spálený záda a břicho. Stoupáme po červené směrem do Thet a na vhodném plácku kempíme. Kuba s Pájou nemají stan a vaří na ohni. My jíme chleba. Kuba vypráví, jak v patnácti potkal na Slovensku medvěda. Přesedláme na horský režim a jdeme spát.

Vylézá slunce a pak my. Posnídáme chleba a pokračujeme do sedla. Po pár metrech potkáváme další Čechy. Balí stany, mají mulu a průvodce. Hory jsou ostrý a není moc míst, kam se dá jít. Máme žůžo mapu, kde jsou obrázky zviřátek a nejsou vrstevnice. Tento nedostatek však pohotově nahradila Kubova mapa, která zas nemá vyznačené naše trasy. Od sedla jdeme po hřebínku, což je opět neobyčejně náročné. Šavlík si zahákl ruku a později i nohu o šutr. Cesta opět mizí a krosíme dolů až kameny lécou. Obědváme chleba a opět stoupáme do dalšího sedla, odkud je zase sešup dólu. Každou chvíli váháme, kudy cesta vede, ale cesta nikam nevede. Je bouřka. Scházíme na plácky s koněma a než rozbalíme stany, přestává. Pepa jde pro vodu a přichází s devítiletým Edmondem, který tu bydlí u babičky a dědečka. Nejíme chleba, ale kuskus. Místní si tu rádi volají z kopce na kopec. Pepu páli břicho a záda. Kuba s Pájou si za lano zahákli celtu, kdyby pršelo. Přišli dva poláci s úplně jinou mapou než máme my. Podle nich vede cesta na m. Jezerces jinak a i vrstevnice jsou jinak. Poflakujem se po plácku a klucí hrají mariáš. Domlouváme plán na zítra a jdeme brzy spát s budíkem na šest.

Vstáváme a je nám strašná zima. Jíme chleba. Bereme jeden batoh s vodou a jídlem a zbytek necháváme v postavených stanech, abychom se nezdržovali jejich balením. Odchod je v 6:40 směr maja Jezerces s Jardou v čele. Pohledem odhadujeme terén a snažíme se plus minus držet trasy. Cestou míjíme kamenné mužiky, kteří nás utvrzují ve správném směru. Kameny se pod nohama sypou, ale vcelku rychle stoupáme. Pár metrů pod vrcholem je jedna značka. Vrchol dobíjíme krátce krátce před desátou a pozorujeme místa, odkud jiní vrchol nedobyli. Ve vrcholové knize je každá druhá stránka česky, dál dominuje polština. Obtiskáváme si razítko do pasu a obědváme chleba se sýrem. Myreg provádí obvyklou fotodokumentaci, dochází i na skupinové foto. Za svitu ostrého slunce si čteme zápisky z knihy a připravujeme se na sestup. Potkáváme chlápka s flintou, má jeden zub a nesměje se. Po cestě stavíme kamenné mužiky pro další lezce. Do tábora dorážíme po jedné, v době největšího vedra. Relaksujeme. Vrací se polácí, kteří rovně netrefili. Edmund přivalil mičudu a přesvědčil Myrega. Stále neunikám neviditelné ruce trhu – gatě jsou na maděru. Usnul jsem ve stanu. Kolem čtvrté balíme stany a s kolegy Kubou a Pájou je přemisťujeme k jezeru. Opět se zatahuje a přichází pravidelný déšť, který jsme tentokrát obešli. Táboří tu další Češi. Vyměňujeme informace, neboť jdeme z protějších směrů. Jezero je teplým domovem sinic a hmyzu. Mapa říkala, že tu je pramen. Pravdu měl Edmund, který to popřel. Jíme brkaši a nemáme plán na zítra. Kuba nám ukazuje sušený guláš, který by si uvařili, kdyby bylo na čem. Spíme šikmo.

Vstáváme asi v osm a slunce ne a ne vylézt. Kolegové budou dnes scházet do Thet, protože mají hlad a chtějí les, kde je dřevo na guláš. Vidíme nad náma kopec, který nemá jméno a není vysoký. Hurá plán je tam vylézt. Boříme tábor, schováváme batohy za kopeček a vyrážíme s flaškou vody přes rameno. Hora se tváří nedostupně, zleva se dá jít do sedla a dál je skála a zadem se neví. Zprava je skála, louka a skála. Obcházíme zprava a hledáme cestu na louku. Jde to vylézt s trochou snahy a přesvědčení. Šavlík si vyplejtval adrenalin na měsíc a Pepa dostal strach. Jsme vylezlí na louce a nejde to slézt. Dorazíme skalkou na vrchol a někteří z toho máme radost. Něco zbodnem Jarda s Myregem jdou na průzkum navazujícího hřebene. Přichází pravidelný déšť, před kterým nás ochránil skalní převis. Jsme vysoko a máme výhled na Jezerces. Jdeme zadem dolů, dokonce to vypadá, že je tu cesta, což ocenil zvláště Pepa. Dorážíme do sedla vlevo, odkud víme, že to jde dolů. Roztrhl jsem si roztržený gatě i na zadku. Další sestup si nevyžádal další komplikace. K batohům nás zavedla značka. Za rohem číhal nebezpečně vyhlížející Albánec. Došla nám voda. Jdeme s Pepou pro vodu do včerejšího tábořiště, ostatní staví stany na včerejším místě.

Dnes došlo k tragické události, ztratil jsem tužku, takže nadále musím psát deníček Myregovou propisovačkou. Ráno nebylo slunko, ale byla mlha. Balíme mokré stany a scházíme nudnou cestou do Thet. Míjíme hned tři české výpravy, kterým radíme. Thet je strašná díra. Je poledne a sedíme pod lípou u kostela. Jsou tu děcka, který chtějí pučit a posléze darovat můj nůž. Autobus přijel a odvezl pouze místní. Nám objednali odvoz, který tu bude za deset minut, po půl hodině přijede za pět minut a potom ve dvě. Němec shání SD kartu do foťáku. Mládež prohnala koně. Taksíkář zatím na druhé straně hor sehnal lidi a kolem čtvrté přijel. Obchod domlouvá asi osmiletý chlapec. Řidič nezná žádná jiná, než albánská slova. Museli jsme přistoupit na jejich vyděračnou politiku, jinak bychom se odsud nedostali. Poláci nepřistoupili a tak se hodinu hádali. Jedeme v rozbořeném autě pro deset lidí. Stojíme v místě pro batohy, batohy leží na střeše. Přistupují místní, kteří mají přednostní právo sedět. Počet lidí více než dvojnásobně převýšil počet sedaček. Cesta je otřesná a trvá dlouho. Vystupujeme v Kopliku. Z cesty autem se mi udělal puchýř na chodidle. Bude tma. Pepa, Šavlík a Myreg pojedou do Podgorice na večerní vlak, já s Jardou pojedeme jak někdo pojede. Kupujeme zeleninu a dělíme si poslední peníze. Přestávám psát deník a vracím propisku. Do Podgorice jsme stopovali za tmy a šlo to velmi rychle. Klucí ten vlak chytli a dojeli domů. My se ještě flákali po Černé Hoře a Chorvatsku a taky trefili.