Milý deníčku, je to tady, začíná nám prodloužený víkend na Madagaskaru!
Kdo šetří, má za tři, a proto začínáme letem do Paříže přes Hamburg a Londýn. Můj batoh se zapoměl hned v Hamburgu, tak to snad do Antananariva zvládne sám. V Londýně na letišti spíme. Studená podlaha a nutí nás se stěhovat, ale dá se. Ráno v letadle dostáváme kafe a croissant přesně podle plánu. Z Paříže s námi letí nový madagaskarský prezident – všichni si ho fotí a Jarda si s ním potřás rukou. Oběd dobrý, teď trochu nuda a nechtěj nám dát večeři. Bětka má hlad, jako ostatně pořád.
4.7. Myregův batoh nezvěstný. V Taně se z nás stávají 4 ariarový milionáři, ale nezalekáváme se toho a spíme v prvním patře letiště v rohu. Taxi, hotel Moonlight, levné banány. Přichází nám SMS, že můj batoh letí na Tenerife. Nechápu. Procházka po Taně, prezidentský palác, královský palác, Lac Amosy, přiotrávení v tunelu po cestě zpět.
5.7. S batohem to nevypadá, tak na něj nečekáme a v 5.30 vyrážíme taxíkem na busák a sháníme taxi-brousse do Fianaransoi. Naháněčů hafo, první říká, že pojedem v 7.30, druhý tvrdí, že hned v 6, tak ho berem. Cena se zdá být všude stejná. Již v 8.30 vyjíždíme, sedíme dost pohodlně. Celý den jedem s občasnými zastávkami na jídlo a záchod. Silnice nejdřív supr, pak se rychle horší. V 19.30 jsme tam. Anglicky mluvící pán z busu nám doporučil levný hotel “Ideal”. Trochu špinavé, 20 let tu nejspíš nikdo nebyl, ale ok.
Andringitra
6.7. Ráno v 6 hledáme bus do NP, v 7 vyjíždíme do Ambalabaa. Týpek z turistické kanceláře (JB Trekking) nám dává tří a čtyřdenní nabídky na trek s guidem Máriem i jídlem, tak chvíli smlouváme a pak se i domlouváme. Procházka městem, divná sezamová věc v listech, pěkný kostel, supr buchty, odjezd. Po 1.5h končíme ve vesnici a vyrážíme do hor. Konečně občas potkáváme pár turistů. Náš guide mluví slušně anglicky.
“Chameleon!” Schovává se na skoro prvním stromě. O kus dál další. 2h chůze do vesnice, pak procházka lemuřím lesem, koupáníčko v tůni v potoce, výhledy na “big wall” a na druhou stranu při zapadajícím slunci. Spokojení čekáme na domluvenou tříchodovou večeři.
7.7. Vstáváme za tmy, za rozbřesku snídáme, pak nám chvíli trvá, než se vybatolíme, v 7 odchod. Nejprv nějak do kopce, s kopce, do kopce, pak v jedné vesnici lezem do kanceláře NP a dostáváme ještě “lokálního guida”, zapisujem čísla pasů a hurá do kopců. Hic, sem tam vesnice, v sedle máme fakt hlad, tak přesvědčujem guida na oběd, i když ho měl v plánu pozděj. Těstovinový salát! Děti z další vsi si nás všímají hodně předem a vískají a kříčí na kilometry daleko. Pak se guidi domlouvají na nějaké zkratce, tak traverzujem svah přes různá políčka. Před třetí dorážíme k “bráně NP” a čumíme. Mapa, hezké mosty, patníky s kilometráží po padesáti metrech (!!!) a křovím vysekaná dálníce. Stoupáme, máme hlad, dojídáme český chleba, prohlížíme queen’s a king’s waterfall, stoupáme. Mário vypadá dost unaveně, dokonce nás prosí o hořčík. Nad vodopády se koupem a po dalších 30min docházíme na camping place. Jsme fest unavení, fakt to bylo skoro 10h chůze (respekt, moc jsme tomu nevěřili).
8.7. Poprvé spíme 4 ve 3 spacácích. Nic moc. Peťa si zabrala skoro jeden celý, tak se dost tulíme a budíme. 5.30 budík, nebalíme stan, v 7 vyrážíme na Bobyho na lehko a jsme tam cca v 9. Opar, ale skály fakt dobrý. Hodina zevlení, zpět dolů, oběd, balení. Při sestupu dolů Bětka zvrací mrkev nosem a večer má skoro 39 – asi (snad) úpal. Krásný západ slunce a Mário se nás snaží přežrat – došlo i na banán s čokoládou. Po dlouhé diskuzi jsme snad správně identifikovali Jižní kříž.
9.7. Sestupujem dolů, postupně nás opouští nosičí a místní guide. Po cestě do vesnice opět potkáváme chameleona – pořád sedí na stejném stromě. Taxi-brousse do Ambalabaa, kde nás Mário provádí po trhu. Myreg kupuje slamák za 7Kč. Loučíme se a odjíždíme do Fiaransoi. Mariův kámoš ná nás čeká na busáku, ukazuje jiný (lepší a levnější) hotel a domlouváme se na cestě do Tany (bratr zrovna jede jeepem…)
Přesun
10.7. Pohodlná cesta “vlastním” autem. Řidič kdesi v půlce nabírá svou matku, pak zvládli koupit 3 pytle sena a jednu slepici, ale jinak se o nás starali pěkně. Do Tany jsme přijeli cca v 5, kvůli zácpě a vzájemnému nepochopení nás vykládá na nějakém náhodném místě. Chvíli jsme jeli taxi, ale pak jsme na Moonlight raděj došli pěšky – o dost rychlejší. Týpek z recepce mi objednává zpáteční taxík na letiště. Taxikář to bere nějakýma zkratkama a v půlce sundává ceduli ‘taxi’, ale jinak supr. Na letišti koukají do jakési chytré knihy a řeknou, že tam batoh je. Bingo! Celník ale zrovna spí, tak musím počkat. Po půl hodině to zkouším znova, držkuju, týpek budí celníka, celník mávne rukou a mám batoh!
11.7. Ráno taxikem na busák a bus do Tamatave. Cestou se výrazně mění krajina, zelené mokré kopce, hromada palem, déšť. V Tamatave jsme před 5, prší. Choulíme se pod střechou, Jarda domlouvá bus do Soarinara/Ivongo. Cestou jsme si pokecali s anglicky mluvícím námořníkem, potom byla tma a různí divní lidé vysedali a nasedali, skoro jak v rozjezdu. Po příjezdu na zapadlý autobusák smutníme po nahaněčích. Nakonec nám jeden okolní vysvětluje, že už máme zarezervovaný hotel (někdo volal z Tamatave). Chvíli trvá vzbudit domácího, ale spíme pohodlně v chatkách.
RN5
12.7. Šťastní, že jsme včera stihli velký kus cesty sháníme jeep na RN5. Prý další den ráno ve 4, jinak jedině soukromě za nekonečně peněz. Rezervujem další ráno a jdem si užívat volný den. Pláž, koupání v oceánu (překvapivě teplý, ale odplavala mi nohavice), ochutnávání ovocí, karty, luxusní oběd, kokos, pláž. Po cestě náhodně potkáváme borku s lemurem na provaze, tak děláme fotky s pózujícím lemurem na rameni.
13.7. Odjezd ve 4 proběhl překvapivě už ve 4. Začínáme plavbou trajektem přes řeku; jedem v koloně 6 jeepů, sedíme uvnitř. Rychle získáváme představu o RN5 – hrozné hrboly, kamení, velké louže, bahno, voda protékající podlážkou auta. U další vody snídáme a asi 2h čekáme – už si skoro myslíme, že na odliv, ale nakonec přijíždí trajekt. Dalšímu trajektu nefunguje motor, tak se bidluje. Další se tahá na laně, které se nejpr musí převést na kánoi na druhou stranu atd atd. Průměrná rychlost v průběhu dne stoupá až na cca 6km/h. Z každé strany auta visí jeden “mechanik”, který ve vhodných chvílích zatěžuje kola, háže pod jeep kameny, sype obilí, tlačí, nebo leží pod autem a něco opravuje. Cesta se postupně zhoršuje – původně si myslíme, že dojedem až do Mananary, ale pak vjíždíme do kopců. Cestující – zvlášť těch 10 malgašů vzadu (ale občas i my) – jsou často nuceni vystoupit a jít pěšky, případně i tlačit. V 7 je tma, balíme to v nějaké vsi, spíme pod stříškou jakési budovy u pláže.
14.7. Přestože řidič večer říkal, že jedem v 5, už v 4.30 nás nějak našel a řekl “va!”. Začátek zas dost pomalý – chodili jsme bokem, posypávali bahno obilím, tahali ho na laně apod. V 11 jsme v Mananaře, kde cca 2h čekáme – žerem banány a kokos. Jedem dál, zkoušíme “surfovat” na autě po vzoru mechaniků – držíme se zvenku + pod zadkem máme “houpačku”. Po cestě hromada vorů – často jen bambus doplněný o pár sudů. Při stmívání u jednoho sundáváme bagáž, aby se auto tak moc nepotápělo. Jarda s Peťou se to snaží v dálce brodit, místní se nám hrozně vysmívají. Spíme v autě před trajektem. Dost hrozný.
15.7. Třetí den cesty už nás moc neba. U jednoho z vorů zas sundáváme bagáž a trvá to hrozně dlouho. Pomáháme nosit bagáž přes most a borci čumí, kolik toho Bětka unese a hrozně se nám smějou. Zkoušíme dalších několik smažených věcí za 100Ar. Některý supr (smažené banány), některé slabší. Slazená kaše z casavy na snídani. Jarda si otlačil bok. Sem tam prší. Dorážíme v 6.30, podle LP berem hotel Maroa, který má být hned vedle kanceláře NP. Tu ale nenacházíme.
Manoara
16.7. Ptáme se na NP bureau a zjišťujem, že je to stejný barák. Naznačujem borce na recepci, že sháníme guida, ta někam volá, dává mi někoho na telefon, ten pak přichází. Chcem jsme vyrazit hned, ale průvodce nás ukecal na další den – prší, zítra prý nebude a on si potřebuje nakoupit. Karty, procházka na pláž. Potkáváme divné malé jídlo, co jsme ještě neviděli. Zkouším francouszky říct, že chci jedno koupit a borec suverénně “I can speak English!”. Jmenuje se to ‘gut-gut’ a je to kokosová rozmixovaná rýže – docela dobrý. Přežíráme se v jakési restauraci a zkoušíme THB (místní pivo – Three Horse Beer).
17.7. Ráno vyrážíme v 6.30, máme guida + nosiče pro něj. Nejprv chvíli jdem, pak jedem cca 1.5h velkou dřevěnou kánoí. Jede nás 7 a po cestě potkáváme podobné lodě s asi 20 malgachy. Dlouhá cesta vesnicema, v 1 dorážíme do vesnice, kde se prý spí. Nedaří se nám guida ukecat, že chcem dál – prý tam není dobré místo a občas tam mimo civilizaci někoho okradou. Jdem se koupat do řeky, kupujem supr kokos za 200Ar (<2Kč) a cca 25 velkých banánů za 500Ar (<5Kč). Vaříme těstoviny – konečně došlo na české jídlo.
Teda nevaříme, Bětka ztratila bombu. Nakonec vaříme, ale u místních.
18.7. Na snídani studené vločky. Vydedukovali jsme, že bobma busela v Manoansetře vypadnout z batohu. Asi to bez ní zvládnem (průvodce stejně vaří na ohni), ale zkoušíme problém vysvětlit průvodci a překecat ho, aby tam zavolal. To je výrazně komplikovanější, než jsme čekali – nejdřív nemá kredit, pak mu nefunguje mobil, pak nezná číslo na hotel. Volá manželce, volá otci, nemá kredit, nepamatuje si číslo týpka, od kterého si půjčil mobil, aby mu mohl dobít kredit atd… Po 1.5 hodině dostáváme info, že bomba nalezena.
Zorganizovat, aby nás doběhla nejprv vypadá nereálně, ale nakonec se guide vrací s tím, že mu ji někdo donece na půl cesty a on nás pak doběhne. Cesta nejprv ok, postupně přibývá bahno. Peťa si nechce zašpinit pohorky, tak jde pomalu a zdržuje. Brodíme. Bětka zkouší jít bahnem v sandálech, Peťa bosky, Jarda drží suché pohorky, Myreg zahučel do potoka a má v obou bazén.
Průvodce nás dohání cca ve 2 odpoledne a má bombu! Máme sakra zpoždění a jdem pomalu. U vstupu do NP nám dokonce doporučují kratší trek, ale nevdáváme a poslední úsek docházíme po tmě. Spíme v pokojích v jakési chatrči.
19.7. Odbočujem z údolí, stoupáme hrozně do kopce. Všichni máme mokré pohorky, tak se s tím moc neserem. Pak nahorů dolů nahoru, hromada bahna až nad pohorky. Potkáváme mini-chameleona. Jinak fakt prales a neprokrositelný les (bez cesty a bez mačety). Nic moc výhledy, furt ten stejný prales. Průvodce si v morku a za deště vaří na oběd čínské polívky. Večer spíme u řeky, podél které půjdem v dalších dnech dolů. Po chvíli přichází v protisměru skupinka čtyř švýcarů plus asi 15 malgašů na nošení, vaření, stavění stanů a bůh-ví-co všeho dalšího. Mluví o brodech po prsa a že prý to jen s 2 malgachy nedáme. Jsme lehce znepokojeni.
20.7. Začínáme krosením řeky přímo u stanů – lehce nad kolena. Potom vždycky chvíli jdem a krosíme znovu. Fakt nechápem, proč tu cestu raděj neprosekali po jedné straně. Všechno oblečení i spacáky jsou v sáčcích, tak se tolik nebojíme. Myreg na jednom z brodů padá a ztrácí svůj slamák. Některé brody nad pás, ale dá se. Kameny krutě kloužou, bez pohorek by to šlo hodně těžko. Prší skoro celé odpoledne, všichni jsme durch. Snanujem v mini vesnici, prší a prší.
Noc 20-21.7. O půlnoci se budím. Kape na mě. Pod karimatkou louže, spacák na pár místech mokrý. S Bětkou se snažím zjistit problém, líp vypnout stan, ale nepomáhá to. Po chvíli kape i na Jardu. Neumíme to spravit, situace se zhoršuje. Balíme spacáky do igelitek a doufáme v konec deště. Zkoušíme se přikrýt plachtou na podlážce. Furt mi prší na hlavu, ve stanu je hafo louží. Nakonec zkoušíme hodit plachtu přes tropiko. Přestává pršet. Kolem druhé/třetí usínáme.
21.7. V plánu byly ještě horší brody než včera. Nejdřív pár nad pás – máme mokré spodky batohů. Dneska je prý řeka fest vysoko, takže ty další fakt nepůjdou, říkaj místní ve vesnici. Nakonec nějaké obcházíme, 3x přejíždíme pirohou a borci z pirohy pak mi a Jardovi nesou 1h batoh. Za 20Kč dohromady. Celý den je krásně, sušíme, spalujem se, užíváme si zbytky lesa. Spíme v jakési chatrči v nějaké vesnici, vypadá to jako by tam normálně bydleli nějací místní.
22.7. Ráno začínáme dlouhým přesunem pirohou po řece na Cap Est. Týpek chce 100.000 a evidentně se přátelí s našim guidem, takže se nám to nedaří ukecat. Po 3-4h vystupujem, jíme, čekáme na nějaký taxi-brousse do Antalahy. Po nějaké době jede jeep, ale je plný a nechce nás. Necháváme se ukecat na motorkovou variantu – 6 lidí (my + guide + nosič) + 4 velké batohy na 4 motorkách za v podstatě stejnou cenu jak bus – paráda! Jardu s Peťou v průběhu staví policie. Nemají u sebe pasy, ale úplatek 2000Ar (~17Kč) to zachraňuje. Průvodce nás ještě dovádí do hotelu a loučíme se.
Přesun
23.7. Na ranní přesun do Sambavy máme haluz – skoro nečekáme a v Sambavě chytýme takřka přímý přípoj do Vohémaru. Dál do Diega je to horší – zase špatná silnice a je potřeba 4×4. Nakonec dostáváme nabídku na noční přesun – odjezd v 15, příjezd v 7 ráno. Dost drahý, něco usmlouváme, budiž. Vyjíždíme v 16. Jedem na korbě, kde nás je celkem 24. Uprostřed sedí tlustá paní s hromadou dětí. Zleva zprava smáčknutí, nejde pohnout nohama, které se proplétají s dalšími pěti cestujícími. Naštěstí máme dvě místa vzadu, kde se dají natáhnout nohy ven, ale zas se člověk musí držet, aby nevypadl. Střídáme se, protrpíme noc.
24.7. V 7 ráno jsme tak v půlce cesty. Po 9 jsme v Ambilobe, kde zas začíná asfalt. Přestup na normální taxi-brousse (ufff), ubytko v hotelu Suffren, prohlídka Diega (jsou tu i turistické informace), pizza. Myreg padá po cestě po tmě z internetové kavárny do kanálu a má dost rozbitou nohu.
25.7. Jarda marod, zůstává na hotelu. My jdem na výlet “les tres baises” – procházka kolem tří pěkných zátok, cca 20km od města. Ráno se nám nedaří sehnat taxi-brousse, berem rikšu. Nemáme jídlo, tak si dáváme na snídani kekelózní casavu. Pláže dobrý (ale žádný palmy), holky se koupou, já šetřím nohu. Zpátky bus, nákup na tržišti, vaření večeře.
26.7. V plánu je NP Montanas d’Ambre, jarda furt marod. Vyrážíme v 5, ať to stihnem. V 6.30 odjíždí bus – náklaďák s velkou korbou. Před 8 jsme na místě a pokračujem po cestě na jih, kde má být vstup do NP. Nikde nic moc, už tomu moc nevěříme, ale pak se objeví parádní baráček i s hodně dobře anglicky mluvícím průvodcem. Platíme hafo peněz za 5h procházku. Průvodce je fakt husťák – je to nějaký biolog, hrozně ukecaný, nachází hromadu chameleonů, vidíme nějaké lemury, hromadu divných stromů atd. Celkem hodně dobrý. Zpátky jedem ultralevně autem co má místo v nádrži benzín v pet flašce pod volantem a pak příměstským autobusem za 5Kč.
27.7. Na dnešek jsme nesehnali jeep, tak se flákáme a Tsingy rouges jsme domluvili na zítra. Chcem kupovat suvenýry, ale ukazuje se, že je neděle a všude je zavřeno. Pohledy, zevlení. Jardovi je blbě a vyhrožuje odletem do Tany.
Tsingy Rouges & Ankarana NP
28.7. Jarda OK, jedem všichni. Jeep přistaven před hotelem v 8.30. Cesta v poho, Tsingy hezký. Řidič nám vždycky někde zastaví, ukáže cestu a my se jdem kochat. Největší překvápko – jsou z pískovce a fakt se drolí. Tipujem, že to tu každý rok po období dešťů musí vypadat úplně jinak. Hromada fotek a kolem 14h nás řidič vykládá na “křižovatce” na RN6. Nikde nic, tak kus jdem a hledáme nějakou vesnici a jídlo. Po cca kilometru nás místní zavádějí do luxusně vypadající budovy, kde nám nabízí jídlo za 15t. Dáváme si 4x tříchodové menu za 10t. Uzená ryba na rajčatech jako předkrm byla fakt bomba. Po obědě stopujem a bere nás hned první auto (přímý spoj do Sambavy). Trvá to dlouho, ale večer jsme v Ankarana NP, stanujem levně mezi bungalovy. Zkoušíme spát pod širákem, ale vedro a komáři.
29.7. Měli bychom být ve vesnici Mahamasina, ale nikde nic moc a i bagety je problém koupit. Snídaně v hotelu, domlouváme park na 1.5 dne – větší okruh přes tsingy a netopýří jeskyně. Guide dost dobrý, vidíme zas hafo zvířátek, noční lemury, hromadu kytek a stromů. Tsingy jsou fakt ostrý a je jich mega hodně – v jednu chvíli jsou skoro všude kolem nás kam dohlídnem. Hrozný hic, vracíme se, guide nám dooručuje místo na obědovečeři. Jarda se nechává oholit na sucho tupou žiletkou.
30.7. Ráno rychlosbalení stanu, v 6 snídaně a v 6.30 jdem na jeskyni. Fakt velká, hromada netopýrů, různě prolýzáme mezi stalagtity a stalagmity. Jeskyně jsou tu posvátné, takže se v nich dost věcí nesmí, například pít. Zpátky přes další tsingy a cca v 10 jsme zpět. Stop delší, nakonec nás bere menši pick-up, ve kterém jsme hodně smáčknutí. V Ambilobe jednoduše ukecáváme bus do Ambodžiže za cenu z průvodce a to jede jen s náma – moc nechápem… Sehnání hotelu, prohlídka marketu, nalezení turistických informací, domluva cykloprohlídky plantáží na další den. K večeři ultradobrá a levná ryba na rajčatech v náhodné zapadlé restauraci.
Cesta zpět & odlet
31.7. Plantáže na kolech jsou parádní. Máme dost dobrého guid, furt zastavujem a něco nám vysvětluje. Kakao tenhle druh, kakao tamten druh, vanilka, červený a zelený pepř, kakao, kari kořen, skořice, ylang-ylang, kakao, kafe, kešuovník, kakao. Okruh má 13km, dáváme ho za 4 hodiny. Rychlý oběd na autobusáku a v 14.00 vyjíždíme přímým 18h spojem do Tany.
1.8. V 8 ráno jsme v Taně, ještě cca hodinu projíždíme zácpou a pak vystupujem na autobusáku. Hledáme náš oblíbený hotel bez taxíku – chvíli to trvá, ale povede se nám se zorientovat. Prohlídka trhů, dortík na oběd v kavárně. Ptáme se na čokoládovnu co nám doporučili na plantížách – nacházíme obchod, kde hafo kupujem, ale exkurze spíš nedělaj (a my neumíme francouszky). Poflakování, přebalování, večeře v luxusnější restauraci co doporučuje LP – dost nic moc.
2.8. Ráno s Bětkou běžíme na poštu poslat pohledy, ale ještě maj zavřeno. Peti je blbě, tak do 12 zevláme, úspěšně posíláme pohledy, kupujem poslední suvenýry. Oběd v levném sympatickém hotelu s výhledem na market, taxi na krokodýlí farmu těžce ukecáváme za 30t. Leniví, špinaví, zevlící krokodýli, želvy, chameleoni, lemuři. Na letiště jedem namačkaným městkým busem skoro zadarmo. Večeře u letiště, zbytek hruškovice, počítání výdajů. U bag-dropu se paní nelíbí, že chcem jen do Paříže a posílá nás na prodej letenek. Tam neumí anglicky, paní nechápe, proč máme letenky přes Paříž do Londýna, když tam nechcem. Posílá nás na bag-drop, že jen máme říct, že chcem bágly do Paříže. OK, prošlo to. Policajtům u kontroly ani nevadilo, že jsme na madagaskaru 31 dní, když bez víz můžem jen 30. Odlétáme dom.
