(Zpět: Indie. Část 1: Z domů pod Himaláje)
28.7. Hurá vzhůru
Bus do Manali (460 rup/os, ~10 hodin) pohodlný, batohy jsme měli dole, jen byly furt serpentiny a navíc pouštěli nějakou hroznou indickou telenovelu, takže spaní nic extra. Ráno v Manali pršelo, z busu jsme se rychle schovali pod střechu a zašli kout pikle. Náhodný Ind říkal, že prší jen tak 3h denně, tak jsme se rozhodli chvíli čekat a vyrazit.
Místním busem do Jagatsuku, kde jsme chvíli hledali “ancient temple” a pak jsme vybenovanou cestou nad “main marketem” začli stoupat. V protisměru chodilo dost místních, především s mlékem. Najít správnou cestu byl docela oříšek, párkrát jsme radši zapli GPSku, hlavně kvůli výšce a pak jsme to nějak krosili podle schematického náčrtku v průvodci. První kempovací místo jsme přešli s tím, že chcem dál. Došli jsme skoro až k přechodu potoka v polovině druhého dne. Vůbec nebylo jasný, kudy dál, kudy překrosit řeku, ani kde spát. Nakonec jsme nějaké, jakž takž rovné místo našli a já šel hledat trasu dál zatímco ostatní stavěli stany a vařili. Nakonec tam jedna cestička byla, od vodopádu nahoru, jen byla zakrytá vysokýma kytkama, takže z dálky naprosto neviditelná. Večer následovala parádní koupel v místní výřivce, nejdřív pánové pak dámy, které tam zatměly a měly problém trefit zpět ke stanům :)
29.7. Stokrát ztracená cesta
Vyrazili jsme nějak tak jak to vyšlo a šli. Po slezení krpálu, vylezení krpálu, mnohanásobném ztracení a nalezení cesty jsme minuli místo na spaní 2. den a zašli klesat do údolí. Šlo to občas líp, občas hůř. Prošli jsme kolem asi 5 chatrčí a neustále ztráceli cestu. Probíjení se místní bujnou vegetací pod kterou jsou šutry, navíc při traverzu ostrým svahem byl dost kokel.
Kudy vedla cesta fakt nevíme, ale k mostku přes řeku J.N. jsme se nějak dostali. Dál paráda – cesta, focení na obřím šutru, hodně krutý mostek přes Hampta river. Našli jsme si pláce a kempujem – zhruba tam kde se má spát 3. noc.
30.7. Bang bang bang
Já se vzbudil v půl 6 a jelikož jsem měl brutální žízeň a voda došla, šel jsem na vodu. Pak jsem chvíli fotil místní stydlivé kopce, které se pořád nastřídačku zahalovaly mrakem.
V plánu je jen 3h cesta, tak se flákáme a nespěcháme. Matějovi je totiž nějak špatně – bolí hlava, unavený, 37.6st.. nevím co, tak radši paříme Bang. Nakonec vyrážíme krátce po 2. odpolední.
Jediný zádrhel dne je poměrně silný přítok řeky, který musíme nějak překonat. Možná ráno teklo míň vody, ale teď to tam, kde vedou mužíci, fakt nejde. Jarda nachází místo o kus výš kde umí přeskákat, ale je to dost nebezpečné. Bětka nakonec nachází bezpečnější pěšinku o další kus výš.
Mží, skoro celý den jsme v mraku. Kdyby bylo líp vidět, jsou ty výhledy na kopce okolo fakt brutální. Takhle si ty parádní louky můžem užívat jen v mlze.. Dnes jsme pili velmi (Tu dvojlitrovku dopiju, když jsem ji načal..), hlavy nás nebolí a Matějovi je líp, tak snad zítra časně vstanem a pokoříme Hampta pass.
31.7. Mlhou do Hampta Passu
Matějovi bylo ráno výrazně lépe, tak jsme vyrazili. Přešli jsme ještě hromadu rovin a luk s tábořištěma, takže kdo ví, jestli jsme spali, kde jsme si mysleli, že spíme. V závěrečném stoupání jsme vlezli do hustého mraku, viditelnost tak 50-100 metrů a cesta se zvolna ztrácela, až se ztratila úplně (ona, ne my!). Museli jsme nakonec uznat, že netušíme, kam jdem, tak jsme zapli GPS a lokálně prohledávali okolí.. Nic moc. V okolí nic (OK, Jarda našel náznak mužíka..), to co říká GPS je úplně proti naší intuici. Chvíli vedl Jarda, ale po chvíli uznal že fakt neví. S Matějem jsme vyrazili na delší lokální průzkum, bez GPS bychom se asi ani nevrátili.. Pak to zkoušíme prostě přímo azimutem do sedla, ale… je tam hora :) Ahá, ty čísla v souřadnicích za vteřinama jsou taky v rozsahu 0-60 a ne 0-100, tak to pak jo, to je lepší! V tu chvíli už Matěj hlásí, že kousek dál našel muže.. Po několika hodinách blouzení v mraku jsme to tedy našli. Na druhé straně bohužel není vysněné slunce, ale trochu řidčí, leč mrholící mrak. Sestupujem dolů, otevírá se nám pár pěkných výhledů, stanujem nedaleko pár chatrčí, vaříme (i čaj), jíme, fučí, mrholí.
1.8. Sestup do Chatru
Od rána na nás civí 2 místní z velmi blízkého kamene. Chtěj jídlo? Smůla, máme ho spíš málo. Po pár hodinách se přesunou o kámen dál. Čumící zvyky tady mají fakt divný. Je docela pěkně, z vrchu na nás koukaj ledovce. Flákáme se, pozvolna sestupujem směrem k městu Chatru. Plán je nakoupit v místním Tescu a odjet do Batalu, kde začnem další trek.
Výhled na Chatru se nám záhy otevírá. Je to tak… 3-5 chatrčí. Vymýšlíme záložní plány, co když neseženem jídlo, krosíme ještě jeden potůček, přicházíme do vesnice.
Jaké překvapení – jsou to 3 obchodo-restauraco-hostelo-prodejny ponožek! Bus do Batalu pry až ráno, po cestě nic nejezdí a když jo, tak nás to nechce brát(např. protože je to plný bus japonských turistů). Hrajem Bang!, přežíráme se, opíjíme se čajem. Nakonec tu i spíme. Postele tvrdé, ale dá se. Hic. Jsou tu krom nás i 3 francouzi, cestující na motorce.
2.8. Dlouhá cesta k Chandra Tal Lake
Postele byly tvrdé, trochu rámus a světlo, ale vyspat se dalo. Ráno fakt jel bus do Batalu – stálo to v přepoštu asi 13.5Kč, jelo to přes hodinu, hezké výhledy a neuvěřitelně drkotající cesta. Bus občas přejížděl potoky, které bych se kvůli velkému proudu bál brodit.. Na oběd jsme sastavili v hospůdce v Batalu (což je “vesnice” tvořená dvěmi obchodo-hospodami).
Po obědě směr ChandraTal Lake – nejprv s jedním Indem, kterého Matěj sbalil v busu, ale rychle jsme ho našim tempem setřásli.. Zkusili jsme akčnější trasu – nahoru do sedla 4500m, kde měl být chrám – a byl! Taky mrtvý kůň, supi a parádní výhledy na hory. K ChandraTalu jsme nakonec nedošli, zabalili jsme to u pastevců ve 4500m – vůbec nechápali otázku, jestli tam můžem spát a navíc neměli mlíko, takže dost slabší, ale jinak se spalo dobře..
3.8. Bětka stůně
Bětce je blbě – došli jsme za 1.5 hodiny k jezeru, vykoupali se, vyprali a zastanovali kus dál (u jezera se prý nesmí, nějaká rezervace, či co). Bětka spí, ostatní se bavíme po svém. Já s Jardou zkoušíme Pepův stan jako draka, dost slabší, chtělo by to nějak líp vyvážit. Hledáme vodu, hrajem Bang, .. Už není tak pěkně, hory se schovaly do mraků a Bětka má 38.5..
4.8. Úkrok zpět do Batalu
Přestože bylo Bětce ráno výrazně láp, vyrážíme zpět – plán je rychlý přesun do Lehu a uzdravování. Bohužel nás od jezera do Batalu nikdo nechce vzít – nic nejezdí – takže jdeme 14km po prašné cestě pěšky. Z Batalu už jsme nic nechytli – bus prý nejezdí, protože u manali strhla bouřka silnici (takže včera nejel z Manali do Kazy a teď nemá co jet zpátky..) Ráno prý určitě ale něco chytnem. Přespáváme, flákáme se.
5.8. Celodenní kodrcání
Ráno jsme vstali v 7, nic moc nejezdilo, ale kolem 10 jsme chytli track. Jízda na korbě parádní – teda aspoň první hodinu, pak to začal být trochu opruz a když se člověk nesnažil zapírat, omlátilo ho to ze všech stran.. Rozhodně jsme si to užili, hodili nás do Gramphu a nic za to nechtěli.
Tam jsme stopovali dál do Keylongu – jezdilo toho málo a všechno plné, navíc začlo pršet. Nakones nás na korbu jedna dodávka vzala – úplně do Keylongu nejel, ale nakonec nás tam zavez, ikdyž za to teda pak chtěl hafo peněz(200rup/os).
Bus do Lehu zítra v 5.00am, prý 15 hodin cesta. Vybíráme hostel – nakonec nejlevnější postelárnu za 100rup/os – a jíme v “luxusní” restauraci.
(Část 3: Ladakh – Leh + Stok Kangri + Nubra Valley)
