(Zpět: Indie. Část 2: Manali, Chatru, Batal)
6.8. Trans-Himalayan Highway
Ranní vstávání v poho, dokonce se mi povedlo si u týpka nechat nabíd baterku do foťáku i kindle. Na autobusáku byl jediný otevřený bus, takže skoro nebylo pochyb, že je to ten správný, kdyby nám náhodný Ind neřekl, že jede do Manali. Naštěstí kecal. Batohu na střechu. Házelo to jak prase, serpentiny jedna za druhou, nahoru dolu nahoru dolu. Cesta místy prašná, místy hrozný asfalt, místy nový super asfalt, místy žádná cesta, místy potok – prostě pravá indická highway.
Kupodivu to ale vypadá, že se na cestě intenzivně pracuje – docela dlouho jsme třeba jeli po krásném asfaltu, kde akorád chyběly mosty, tak se to muselo objíždět po kamenech a písku bokem. Jo, hodí se rouška! V několika místech seděla partička Indů a vyráběli štěrk. Jednou vedl krásný asfalt do kopce, bylo vidět tak 5 serpentin, ale řidič to bral přímo po kamenech nahoru – to jsme fakt nepochopili…
Výhledy celou cestu super, ikdyž ke konci už nás dost omrzely. Dvakrát nám kontrolovali pasy, byly nějaké zastávky na oběd a snídani, dohromady nakonec opravdu 15h. V Lehu hlavně sháníme hostel – 2 náhodné z LP jsou plné, tak nakonec berem nějaký, kam nás přesměrovali. Pokoje super, jen není sprcha a teplá voda. Jíme v náhodné “A-class” restaurant, kde se člověk na záchod přes tu stěnu smradu ani neodvážil..
7.8. Leh a prošvihnutý dalajláma
Program: Leh, informace, flákání. Já s Jardou a Hankou jdem zjišťovat info, Bětka s Kájou a Matějem jdou hledat lepší hostel. V kancelářích nikde moc nikdo není, divný… Nakonec zjišťujem proč. Někde dole v Lehu dnes řeční dalajláma osobně – hmm, tak to jsme ho už asi propásli, ale přes ty davy by na něj stejně asi nešlo ani vidět. Stěhujem se do (LP) Old Ladakh Guest Housu. Když se Hanka sprchovala, tak zrovna přestala týct voda (protože vody je tu málo a odkudsi se čerpá a místní pravidelné výpadky elektřiny..), ale jinak je to tu docela v poho.
Procházíme palác, hrad, cosi. Jdem vyřizovat permity na Stok Kangri. Je tam takový zvláštní týpek (co kdysi vylez jako nejmladší na Everest a hrozně si o tom chce povídat), ale po okopírování pasů a dlouhém vypravování je máme! Necháváme se ukecat, že chcem mačky, tak lezem do náhodné mačkopůjčovny. Borec nám z krabice rezatého kovu něco použitelého vyhrabal a chtěl za to jen pár fufňů…
Začínáme být hladoví a utahaní, ale ještě lezem na net, aby Kája s Matějem zjistili, že jim balíky z Thajska visí na celnici a brzo se možná vrátí zpátky. Já zas zjistil, že by v Irsku rádi, abych tam přijel o týden dřív, ale to je trochu smůla, to budu ještě v Indii :-)
Jíme v náhodné restauraci jiné než včera. Docela příjemné prostředí, jen nemají generátor a často jim vypadává proud, tak jíme v některých chvílích po tmě.
“Jaký je tu záchod?”
“Jo, je to tam docela čisté, jen tam není záchod ani umyvadlo.”
Mno, ehm… S tímhle tady mají trochu problémy.
8.8. Teplota stoupá
Vstávat v 6.30 a hurá na bus do Stoku! Pár batůžků necháváme v hostelu, ať netaháme všechny kraviny. Na autobusáku tvrdí každý něco jiného. Jedni říkaj v 8, druzí v 8.30, jiní že prý vůbec… Bětka s Matějem loví snídani – místní pečivo. Něco lepší, něco horší, obzvlášť nepovedené jsou housky tvrdé jak betou (ale žebrající holčičky je braly).
V 8.45 nakonec odjíždíme taxíkem za 600 rup. Hned po výstupu z auta chce nějaká kolemjdoucí babička vidět permity – dost dobrý :-) Hance je trochu zvracivo, ale stoupáme. Cesta parádní. Mají tu upe hustě vrstvené skály. Kempujem nakonec poblíž druhého “tea tentu”. S Jardou si dáváme “aklimatizační výlet” na náhodnný kopec vedle. Ani nevylezem nahoru a Jarda se uplně necítí, tak nejdřív trochu traverzujem a pak lezem dolů. Večer je úplně mrtvej a má 38.8C. Hanka má 38.5C, legrace s nima..
9.8. Basecamp
I přes ne-úplně-pozitivní stav Hanky a Jardy vyrážíme do basecampu. Je tam několik desítek stanů, umí tu vařit čaj i nějaká jídla, takže tu v podstatě můžem být jak dlouho chcem. Mají tu dost dobrou politiku používání potoka – v horní části basecampu se z něj bere čistá voda, v dolní se pere prádlo a myje nádobí. Raděj si pro vodu chodíme do přítoku výš. Plán je jasný – zítra odpočinek + aklimatizační výlet a o další půlnoci vyrážíme dobýt vrchol.
10.8. Aklimatizační výlet
Jardovi je pořád blbě, tak plánuje ležet. Ostatní vyrážíme na první “spočinek” po cestě na vrchol. 180 výškových metrů, 42 minut. Káje se točí hlava a necítí se dobře; Hanku bolí žaludek, evidentně musí hodně pauzovat a dost se přemáhá, jinak všichni zdrávi. K+M jdou po cestě dál k ledovci, my tři stoupáme na nejbližší vrcholek. Výška je cítit, dobýváme 5445m. Jupí, mám vyšší výškový rekord než Jarda!
Po sladkém obědě jdem ve 4 hodiny spát. Budík nastaven na půlnoc. Jarda si dal ibáč, ale spíš to nevidí.
11.8. Kóta 6000
Je to tady! Budík zvoní, venku jasno. Jarda se měří a nemá (teplotu), takže prej jde! Balíme, oblíkáme, jíme a v 00.35 všichni vyrážíme. Já s Matějem táhnem batohy, ostatní vybíhají na lehko. V kopci už pár čelovek svítí, ale spíš jsme jedni z prvních. Kája po pár metrech obrací a vzdává – motá se jí hlava..
Stoupáme zhruba podle plánu, 200m/hod. Zatahuje se, ale měsíc pořád trochu osvětluje kopce. Před ledovcem se cesta v kamení ztrácí, ale jinak je to fest vyšlapané a hlavně stačí následovat světýlka. Já s Hankou na ledovci mačky nenandáváme, bo se nám nehce a je to dost rovný, ostatní jo. Po přechodu ledovce stoupáme chvíli kamenitým polem, potom začíná sněhové – tady už jsou potřeba (teda šlo by to obejít, ale mačkování je snažší). Výš a výš, jde to hůř a hůř. Snažím se mezi pauzama vydržet pomalých 50 kroků, ale i to je moc. Hance už je trochu líp a docela to dává, Jarda taku vypadá použitelně. Všichni dost mrznem. Člověk se tou pomalou chůzí nějak zadýchá, ale moc nezahřeje. Zatáčíme vlevo na hřeben, za kterým se skrývá hromada jiných vrcholů, mnohé už ozářené vycházejícím sluncem. V 6.30 JSME TAM!
Jsou mraky, ale výhledy parádní – snad to vypadá i líp, než kdyby žádné nebyly. Fotíme, co se dá, nakonec dáváme i pár tradičních vrcholovek. V tom mrazu a sněhu to chtělo trochu odhodlání, ale slunko zasvítilo a jak jsme se svlíkli, hned si nás fotili všichni okolo.
Cesta dolů opruz. Zvlášť ze začátku jsem měl trochu krizi, ale sjíždění sněhového pole to trochu spravilo. V 10.15 jsme zpátky (tj. 6h výstup, 3h sestup).
V 3 odpoledne zvoní budík, vstáváme, balíme a jdem stejnou cestou z basecampu zpět dolů. Všichni už jsou docela v pohodě, za necelé 3h jsme na místě, kde jsme před pár dny kempovali. Jen tu teď stojí hromada stanů a běhá stádo koňu. Vrrrr…
12.8. Kašmír nebo Nubra?
Pohodově vstáváme, balíme a jdem směr Stok. Neočekáváně zde stojí kolona taxíků čekajících na turisty. Náhodný taxikář začíná machrovat s jakousi tabulkovou cenou devětset cosi, ale za 600 prej OK, tak jedem až do centra Lehu.
Kája a Bětka chtějí zkusit nějaký nový hostel – vybíráme Royal Palace Guest House – vypadá hrozně luxusně, má férovou koupelnu a navíc chtěj za dva pokoje jen 500+700, takže levnější než minulý.
Jídlo, net, plánování. Jardovi se moc nechce do Kašmíru, že prej furt hory… Mě jo. :-) Za dvou variant – Nubra valley vs. trek v Kašmíru nakonec vyhrává třetí – OBOJE! S vlastním taxikářem do Nubry a pak nočním jeepem do Shrinagaru to přece stihnem! No, bude to zajímavý..
V náhodném tourist officu Jarda s Matějem domlouvají a smlouvají, nakonec za 29000 rupií – taxikář na 2.5 dne, permity do Nubra Valley, noční bus do Shrinagaru. Za 6 lidí to jde, ale spíš je to přepálený. Dali jsme paní pasy, prý je potřebuje pro ty permity a aby si opsala všechny čísílka.. Snad je ještě někdy uvidíme. Zítra ve 12 prý budou a můžem vyrazit.
Jídlo, pohledy, teplá sprcha, deník.
13.8. Překvápko v Diskitu
Ráno jsme začli megasnídaní v jedné z “German Bakeries” v Lehu. Když nám přinášely ty tácy kroasantů a sladkých dortíků, tak okolní docela čuměli, ale bylo to parádní.. Pak jsme se rozběhli nakupovat nejrůznější blbosti, se srazem o půl 12 na hostelu. Matěj nějak záhadně potkal paní z onoho tourist officu, u kterého jsme domluvení, a povídala, že potřebujem vyjet dřív protože cosi a cosi a cosi. Leh naštěstí není moc velký, takže se informace včas rozšířila všem. Na obět kašlem a před 12 vyjíždíme. Řidič anglicky moc neumí (“How far is Diskit?” “Yes, yes, Diskit.”), ale má parádní auto a batohy nám na střechu dokonce přivázal.
Šplháme do Khradung La (5602 m). Cesta je nejdřív docela asfaltová, postupně ale přechází do tradičnější Indické podoby. “Highest cafeteria in the world” i “Highest souvenir shop” raději vynecháváme…
Cestou ze sedla se nám otevírají parádní výhledy. V údolích pod silnicí se občas válí nějaké rezaté auto. U jednoho zastavujem – vypadá docela čerstvě. Jarda, Matěj a řidič se tam běží podívat, mezitím zastavují další auta. Lidi uvnitř už nejsou. Třeba to i přežili, těžko říct. Řidič říká něco o tom, že se to tu poslední dobou stává hodně často…
Po cestě stavíme na čaj v nějaké díře, v Diskitu pak vybíráme mezi kempem a hodně slevněným luxusním hotelem, vyhrává hotel. S vidinou večeře v příjemné restauraci hledáme centrum; díky mému skvělému vedení však nacházíme učitelku z místní školy i se školou hned za rohem. Prohlídku a pokec se studentíky přece nemůžeme odmítnout. Dost zajímavé – malé děti, od 5 let, na “internátní” škole, evidentně s docela tvrdým režimem (v 7 večer seděli na dvorku a měli samostudium, jinak prý vstávají v půl 6!). Znalostmi zeměpisu zrovna neoplývali – Evropu hledali na mapě Indie – ale zase nás třeba naučili pár písmenek v Hindi a v Ladakhi.
Cosi jako restauraci nakonec nacházíme uvnitř jiného hotelu. Navíc tu je nějaký borec čech, co tu teď nějakou dobu dobrovolničil s Brontosaury v Himalájích. Taky zajímavý, prý čekali opravu kláštera a místo toho kopali základy na nový klášter hned vedle starého, ve kterém je jen jeden mnich, který tam navíc jezdí jen jednou za měsíc, protože nestíhá. Navíc se správným indickým plánem – vykopali díru kde jim řekli, načež přijel jakýsi vyšší architekt na základě jehož malůvek měla být o půlmetru velde, tak to museli překopat.
14.8. Poušť, chrámy, termální prameny
Vstáváme v 8. Řidič tou dobou právě leští své fáro. Prohlížíme gompu v Diskitu – nejzajímavější je fakt, že tam pravidelně pracuje několik čechů, takže tu mají některé nápisy na tabulích česky. Místní obří budha je fakt obří a dominuje celému údolí.
Pokračujem do Hunderu na “poušť”. Fakt vtip. Je tu víc louží než dun, asi se jim zrovna nějak podmáčela. Velbloudy pro turisty odmítáme a raděj si užíváme po svém – skoky a salta do písku přes duny.
O chrámu v Hunderu ani řidič nevěděl, ale náš průvodce o něm psal, tak jsme tam dojeli. Moc nebylo poznat, že to je klášter a kdyby Kája náhodou nenašla jediného místního mnicha, asi bychom hned jeli. Takhle nám ale nabídl meruňky a ukázal svůj chrám, takže paráda.
Následující zastávka – Panamic – horké prameny. Termální lázně sice byly na běžné indické hygienické a funkční úrovni, ale užili jsme si to moc – však je to taky větší množství teplé vody po dlouhé době.
Čistí jsme ještě shlédli posvátné jezero Tiris (?) – fakt nic zajímavýho, malá zelená louže. Zahostelovali jsme v nějaké vesnici na B, kde je ráno ještě v plánu chrám. Spíme ve “stanu”, který je sice stejně drahý jako pokoj, ale je to větší sranda. Stan s regulérní dvojpostelí a vlastní koupelnou a normálním evropským záchodem, to není jen tak.
15.8. Zpět do Lehu a hurá do Kašmíru
Další chrám v oné vesnici na B, přesun zpět do Lehu. Večeřooběd+rychlonákup a jeden do Shrinagaru. Cesta je opět v některých pasážích krásně široká a asfaltová, v jiných příšerně úzká a kamenitá. Naštěstí jsem přišel na to, jak si lehnout na zem pod zadní sedačky, jinak ale hrozná noc.
(Část 4: Kašmír – Shrinagar + trek z Pahalgamu)
