(Zpět: Indie. Část 3: Ladakh – Leh + Stok Kangri + Nubra Valley)
16.8. Shrinagar
V 7 ráno jsme ve Shrinagaru. Nahaněči nahání, my hledáme “Chacho palace”, na který máme doporučení od amíka z Panamicu. Nakonec tam ale nejdem a upřednostňujem houseboat jednoho z nahaněčů – vypadá výrazně sympatičtěj. Majitel “Chacho” nás varuje, že krade v noci a obchoduje s drogama, ale komu tady věřit… Bydlíme tedy v houseboatu “Happy New Year”, za 150r/os. Týpek se ukazuje jako docela trekkista a horolezec a dává nám i nějaké relevantní informace.
Odpoledne v informacích zjišťujem, že povolení nahoru na Gangabal a okolí asi jen tak nedostanem. Týpek teda někam volá a pak mi dává sluchátko, ale hovořit s Indem anglicky po telefonu… Vypadá to, že teď mají svátky (končí Ramadán) a zítra to teda určitě nebude. Půjdem tedy radši na trek z Pahalgamu – tam nic nepotřebujem.
Prohlídka pokračuje cestou pěšky k největší Shrinagarské mešitě. Je to daleko a stejně pak nemůžem dovnitř. Nemuslimové a ženy nesmí (prý tam dělali bordel či co). Zpátky naskakujem do náhodného busu, který nás překvapivě bere na docela dobré místo za 7rup/os (tedy dohromady 42, jak si průvodčí spočítal na kalkulačce v mobilu).
Následuje dospávání noci v taxíku a následně 2.5h prohížka šhikarou po místních kanálech. Docela to tu žije – obchodů je snad víc na vodě než na souši. K večeři si dáváme typický Dal od majitele houseboatu.
17.8. Z Pahalgamu vzhůru
Vstáváme časně, abychom stihli bus v 8. Na “tourist bus station” se ale tváří, že dneska to jako nepůjde, protože si to nezarezervovalo dost lidí. Pche, nemohli to říct včera, že? Taxikář nás bere do Pahalgamu za 1700, budiž. Ja teda trochu podezřelé, že vojákům u kontroly tvrdí, že nás veze jen k houseboatu, ale jinak je by byla cesta docela v poho, kdyby nám nenarazil kámen (nejspíš to teda byl kámen) do předního skla a neudělal tam takového středního pavouka. Řidiče to asi docela naštvalo, ale bral to docela sportovně.
Do Aru (12km) se dá ještě dojet jeepemnebo na koni, ale my volíme možnost pěšky podél řeky. Celkem pěkné údolí, hezké počasí, obědové koupání. Po cca 5km je “vstup do národního parku”. Týpek chce 50r/os/den a ani nám nedá žádné potvrzení(takže jdem jen na den). Do Aru, plánovaného začátku dnešního treku, dorážíme ve 3 odpoledne. Kupujem poslední zásoby a jdem směr Liderwat. Cestou hromada chatrčí a lidí s koňmi. Jedno větší seskupení chatrčí se tváří jako naše cílová ves, tak na krásně posečeném trávníčku stanujem.
Bětka říká, že jsme to první den možná trochu přepálili.
18.8. Kolahoi Glacier
Plán – nahoru údolím na Kolahoi Glacier a zpět. Jdem nalehko, batohy házíme k jedněm místním. Vyrážíme asi v 9.30, v 10 potkáváme skupinku shora, jejíž guide tvrdí, že nahoru je to tak 4 až 4.5 hodiny. Hmm, to možná nebude uplně krátký den..
Údolí je trochu monotónní, ale počasí je parádní. U ledovce jsme kolem 14.30, dost hustej. Zvlášť ta řeka co z něj teče.. S Jardou se bavíme rozebíráním sněhové kry.
O co je cesta zpátky rychlejší, o to je to větší opruz. Přicházíme se setměním a stanujem na skoro stejném místě, jen na druhé straně řeky. Batohy nám byly ohlídány dobře, dostali za odměnu pár fufňů. Bětka říká, že je jsme to dneska přehnali.
19.8. Tar Sar + Mar Sar
Vyrážíme dřív, abychom se nesetkali s podobnými časovými problémy jak v předchozích dnech. Cesta k Tar Saru docela drsně stoupá a po 20 hroznových cukrech je to spíš horší, než lepší. Část výpravy pořád kéruje, že má hlad. No, OK, je toho jídla trochu míň, než by bylo vhodné, ale tak konečně se nepřežíráme, ne?
U Tar Saru jsme kolem půl 3, jíme oběd na další den a kujem plány, kudy ten hřeben krosnem, abychom zítra mohli sejít dolů. S pomocí kolemjdoucího místního horala se nakonec ubíráme směr Mar Sar a Chanda Sal. Říkal, že když dojdem dnes k Chanda Salu, tak to zítra jde stihnout..
Po 3h jsme u Mar Saru, všichni docela znavení, a je pozdě.. Bětka říká, že skoro pošla.
20.8. Chanda Sal a 2000 výškových metrů dolů
Budík na 6 – s ním to přece nemůžem nestihnout! Tak hoďku lezem do sedla, načež přichází sestup 2000 výškových metrů kolem Chanda Salu. To je další parádní jezero s hromadou kytek okolo.
Na oběd vaříme poslední zásoby jídla – zbylou večeři a běžíme dál dolů. Při sestupu potkáváme několik starších pastevců, kteří projevují zájem o mé trekové hole. Tož co, jsou pokažené a stejně bych asi vyhodil, tak jsme se dohodli. Dostal jsem cosi jako požehnání a ještě jsem se zbavil hůlek, paráda.
Sházíme do vesnice, ani nevíme která to je, když potkáváme jeep co zrovna jede do Shrinagaru. Za 2000 nás bere.
Starý týpek z našeho houseboatu není doma – prý šel na trek. Mladý týpek vůbec neví, kde jsou naše odložené věci. Po několika desítkách minut je za pomoci ubytované španělky nacházíme v jejím pokoji. Ufff.
Ramadán dnes končí a najít otevřenou restauraci je docela oříšek. Dva evidentně dost bohatí indičtí turisté nás nakonec s tímto problémem pomáhají a auty nás zadarmo do jedné vezmou. Dost hrozný, ale je to jídlo…
Nočním taxi do Jammu jedem zbytečně draho a ještě k tomu s řidičem, co jezdí jak prase i na indické poměry.
(Část 5: Zpět do Delhi – Amritsar, Agra, Delhi)
